Měla jsem tu čest zúčastnit se mezinárodního festivalu jógy a meditace v indickém Lehu, jehož záměrem je udržet v povědomí veřejnosti klenoty budhistického dědictví.

Abych nepřišla o zahajovací ceremonii musím si přivstat, na himalájském nebi se ještě třpytí hvězdy.

Vystoupat dech beroucí převýšení je pernou chvilkou po probuzení, místem konání je totiž skvostná Shanti Stúpa trůnící na kopci ve výšce přes 4 200 metrů nad mořem a už od šesti hodin ráno zde začíná jógová seance. Účast je hojná, mezi cvičícími nadšenci se najdou i cizinci.

Hlavní hvězda festivalu, Sadhu nebo-li Guru Ji (učitel - přecvičovatel) je na pódiu skoro nahý, a aby mu nebylo vidět až do žaludku, omotal si kolem citlivých míst oranžový hadr. Vypadá skoro jako cvičenec ze Spartakiády, jen barvy se zde nepotkaly;-).

Přecvičování ozdravných pozic je pestré, nijak náročné, ale je namístě vyzdvihnout přednosti jeho houževnatosti a přehlídky asketické imunity. Nutno podotknout, že teplota před rozbřeskem v himalájském podhůří není z nejteplejších, ostatní kolem mají zimní bundy a kulichy, ale jeho manifestace odolnosti jógína je do očí bijící, neřku-li obdivuhodná.

Jógínské přecvičování, lépe řečeno předvádění, připomíná spíše „One Man Show” než klasickou sestavu asán. Každopádně obecenstvo se směje, tleská, těžko říci něco o jeho proslovu, protože „hindi" (hindštinu) ještě neovládám, každopádně je roztomilé, v jaké pozitivní atmosféře své obecenstvo udržuje.

Na pódiu mu dělají společnost dva mniši v róbách, kteří sedí jako zařezaní v posedu lotosového květu a očividně tyto akrobatické pohyby vidí prvně.

Je bizarní sledovat soutok indické a tibetské podstaty jógy, jak se říká: „jiný kraj, jiný mrav";-). Holt diametrální rozdílnosti nestaví nepřekonatelné hranice, aby se zde střetly dva podivně odlišné směry podání, jejichž základy pramení z totožných principů. Není důležité zkoumání a filosofování, nejdůležitější je praxe a procvičování, o to jde v józe především!

Ale nejzajímavější ze všeho je sledování místních cvičících, jsou úžasně bezprostřední, ne jako na západě vymódění podle poslední módy. Naopak, mají normální civilní oblečení, vojáci cvičí v uniformě, nikdo z ničeho nedělá vědu. Jedině mniši zažívají horké chvilky, když se jim róby při některých pozicích srolují a odkryjí nohy až k břichu. Je zřejmé, že tyto mundůry nejsou uzpůsobeny na cvičení na veřejnosti;-).

Ani jeden z přítomných nevlastní jogamatku. Na takový přežitek západu tady můžete rychle zapomenout, úplně postačí na betonu rozložené hadrové plachty, jaképak cavyky.

Pravý význam jógy je spojení, družení, harmonické souznění, a to, jak se zde jednoduše a skromně podává a zcela zdarma, je skvělou podívanou pro západní jogínskou elitu, která ovšem o tomto festivalu nemá ani páru.

Jak už říkával pan Werich:„Z ničeho se nesmí dělat věda."

A já si ho dovolím parafrázovat:

„Z ničeho se nesmí dělat věda. Ani z JÓGY NE!

Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl, a když už kouká, aby byl a je, tak má být a dýchat z plných plic a soustředit se na to, co je, na bytí v plnosti, přítomnosti a radosti. A ne žít v minulosti!

Hari Om."