Legrace neberou konce, jako za dob našich babiček, kdy elektrický proud byla výjimečná záležitost a petrolejky byly jediným zdrojem světla, tak i dnes jsou místa, kde tato vymoženost není samozřejmost;-).
Balit batoh při odlesku svící je osvěžující, stejně jako se sprchovat s čelovkou. Nemůžete ji mít sice klasicky upevněnou na čele, ale musíte jí umístnit tak, aby kužel světla osvětloval polovinu koupelny. Ale i tak se dá a je to zábava. Člověk si v ten moment uvědomí, jak je zhýčkaný a komfort naprostých maličkostí je pro něj nutností.
Neumím si vysvětlit ten zázrak, přestože není elektřina, tak teče teplá voda! Sprchování v pět ráno je geniální, vzpruží vás do celého dne. Nehledě, když nevíte, za kolik dní se s ní zase shledáte;-).
Místní ladacký autobusák je poloprazdný, žádný ruch v tuto brzkou ranní hodinu není aktuální. Ležící těla na nástupišti přikrytá dekami či krabicovými kartony zobrazují útočiště pro nemajetné, vždyť většina z nich jsou tzv. Baby. (Baba je označení pro spirituálního vyznavače, lépe řečeno bezdomovce. Tento člověk se vzdal dobrovolně a ochotně všeho, rodiny, zázemí, pracovní morálky a teď se jen tak toulá, hulí a žebrá, přežívá jak se dá. Ostatní k němu mají respekt a kupodivu ho finančně či materiálně podporují).
Pozorovat indickou symbiózu ležících těl, štěkajících psů a zbloudilých krav mezi spletí autobusů je dojemné.
Jsem tady mezi prvními, jsem mile překvapena, že tady nejsem sama, srotilo se nás tady plno cizinců a zaplnili jsme skoro celý autobus.
Jsem ráda, že stejně střeštěný nápad, vydat se místním drkocákem, mají i druzí dobrodruzi;-).
Přistavený autobus je připraven k odjezdu a překvapivě se na střeše kupí obrovský náklad dřeva i tunová nálož plynových bomb. Neuspořádaná masa vypadá na střeše pojízdné rachotiny hrůzostrašně, ale snad nás i s celým nákladem v pořádku doveze do cíle. Před námi je 220 kilometrů, které už mají být podle dostupných informací sjízdné. Tato štreka obvykle trvá osm hodin, ale prodejce lístků nám oznamuje, že jeden úsek cesty je stále neprůjezdný, takže si navíc dáme 60 kilometrů objížďky, za kterou si ovšem připlatíme;-). Z původních 370 se cena vyšplhá na 450 rupií, což je v přepočtu rozdíl necelých třicet korun.
Dalším paradoxem je, že autobus do Korzoku jede každého desátého, dvacátého a třicátého v měsíci a zpáteční jede hned druhý den ráno. Jak se dostanu zpět je mi záhadou, protože další jede za deset dní, což ovšem koliduje s mým odletem, a navíc povolení v této oblasti je jen na sedm dní, jsem zvědavá, jak z této zapeklité šlamastyky vybruslím;-).
Cestovat celý den do místa určení a uvidět jezero včetně úchvatných panoramat a druhý den hned ráno jet zpět je sadomaso, leč takových, kteří toto příkoří dobrovolně podstupují je několik (asi deset lidí;-).
Obsada účastníků výjezdu je celkem zajimavá, zastoupeny jsou státy jako Izrael, Francie, Polsko, USA, Indie a dokonce i Česi, kteří jako jediní hned řeší čísla sedadel. Usadili jsme se, jak kdo přišel, kdo si přivstane má ty nejkomfortnější místa podle svého gusta a to, že pan za přepážkou nám prodává lístek s číslem sedadla, nikoho moc nezajímá. Holka cestovatelka říká (česky): „Ta paní nám sedí na místech." Chtěla jsem ji poopravit, že jsem slečna, ale nechci se hned v úvodu prozradit, ať jsou vůbec rádi že sedí:-). Načež následuje usměvná česká klasika… Uhádnete to:-?
Co udělá typický Čech ještě než usedne do vlaku či dálkového autobusu?
Vytáhne svačinu;-)!.
Tento zvyk je odvěký a předávaný z generace na generaci;-). Spořádaně vytáhnou snídani, tady to ovšem není chleba s máslem a loveckým salámem a tatranka, ale francouzský nadýchaný sladký bochník s marmeládou. Neslyšně jim popřeji „dobrou chut´" a už vyrážíme směr jezero Tso Moriri.