Cestovatelská hrdinka či bezmocná zdechlinka

Jezero Tso Moriri a úchvatné výhledy do okolí

Moje plány zůstat několik dní v Kozroku u jezera přerušilo šeredné počasí, impulzivně se ráno balím a vyrážím k místu, kde snad odchytnu nějaký povoz, který bude mít jedno místečko volné a zaveze mě do civilizace. Jestli neodjedu teď, tak nikdy, protože jestli se sedimentové podloží smíchá s deštěm, pak cesty budou horko těžko průjezdné. Je zřetelné, že stejné myšlenky mají i řidiči, kteří jsou odpovědní za svoje posádky a plnou parou vpřed vyráží směr Leh.

Několik pokusů o stopování vyzní naprázdno, až se mi nakonec podaří stopnout jeep, řidič rozpozná mé zoufalství ve tváři a zastaví. Volant je tady na pravé straně, takže stáhne okýnko u spolujezdce a tam sedí cizinka, která mi nerozumí a já s prosebným výrazem žadoním, jestli mě svezou, že jim zaplatím. Cestující pár se na sebe nejprve nechápavě podívá a pak přikyvuje, šťastně naskakuji do vozu a představuji se a říkám, že autobus odtud jede až za týden, takže oni jsou mou spásou a vysvobozením. Jsou z Itálie a buhužel jejich angličtina není na dostatečné úrovni, abychom zapředli duchaplnou konverzaci, což mi vlastně vyhovuje, mohu se soustředit na své pocity a vnímat nerušeně okolní krajinu a vychutnávat si komfort jízdy v super novém autě. Jediné, na co se mě zeptají, jestli jsem sama. „Cestuji sama?” „Ano, bez problémů, už několik let:-).” Toto ujištění je pro ně samozřejmě nepochopitelné, ale viditelně mají radost, že narazili na takového cestovatelského exota, ještě si mě nafotí, aby jim to doma sousedi uvěřili:-). Naprosto nic mi nevadí, ničím mě nikdo nerozhodí. Oplývám neskutečnou radostí, to jsem opět měla z pekla štěstí! Děkuji. Vivat Italia a India!


Důležití vojáci kontrolují při opuštění území moje povolení a vyslýchají mě, kolik mám fotoaparátů, mobilů a satelitních telefonů. Já jim mile vysvětluji, že mám jeden mobil, který nefunguje pro místní sítě a mám ho jen na focení, a že jsem baťůžkářka cestující po světě s minimálním rozpočtem. Tato odpověď vždy přísné kontrolory uspokojí a nechávají mě odjet bez osobní prohlídky.


Řidič jede profesionálně ale zběsile, tohle je tady asi standardně žádoucí. Když se dostáváme na rozcestí, kde se nám před tím porouchal autubus, řidič vyráží jinou cestou, fantastická asfaltka se před námi vine a já začínám pochybovat o tom, proč jsme tam jeli oblikou, když tato cesta je dokonalá.


Je roztomilé se z cestovatelky stát zase na pár chvil turistkou, aspoň pocítím ten velikánský rozdíl v těchto cestovních kategoriích. Italští turisté vždy řidiče poprosí, aby jim zastavil a oni se ani nenamáhají, aby vylezli z auta a pokochali se tou neskutečnou nádherou, pro niž sem přijeli. Jen stáhnou okénko a nafotí si pár záběrů a už opět pokračujeme v jízdě. Jak pohodlné, neúnavné, ale plytké, aspoň pro mne. Tento způsob cestování zdá se mi jaksi nepatřičný:-).

To, co se před námi prozprostírá, je neskutečná nádhera, pískovcově žluté kopule se mění ve fialové skály a vedle toho se tyčí vrcholky podobné mramorové b