Budhistický festival a masky


Smrťáčci jsou součástí budhistické oslavy


Dneska mé kroky směřují do kláštěra Hemis, který je ukrytý mezi horama. Veřejná doprava to jistí, opět se kochám tím specifickým ruchem příznačným pro všechny autobusáky.


Ranní pohodu naruší paní vyvolávající zbytečný chaos, protože hledá autobus k jezeru Pangong. Podle jízdního řádu by měl odjíždět co nevidět. Ostentativně se ohání jízdenkou, kterou ji tady včera prodali, ale ať se rozčiluje jak chce, tak dneska prostě nejede, musí si počkat do neděle (dnes je čtvrtek). I tohle je Indie;-) Je překrásná, ale v mnoha ohledech nevyzpytatelná. Tady musíte být připraveni na cokoli, že se vmžiku vše převrátí naruby a zhatí se vám plány, ale o to jsou pak cestovatelské zážitky houževnatější a spontánnější.

Pro paní nezáviděnihodná situace, jen si to představte, sbalíte si saky paky, došouráte se za svítání k stanovišti s koupeným lístkem a ono nic! Jediné co vám zbývá je, otočit se na podpatku a vrátit se do hotelu a zrevidovat kompletně svůj itinerář. Ale zabývat se takovými poťouchlostmi, to byste se tady urozčilovali k smrti a kazit si dny dovolené, to si prostě nezasloužíte.


Doazím do Hemisu, budhistický festival je v plném proudu a na programu je ojedinělé představení posvátného tance v maskách. Tohle si nemůžu nechat ujít, přece jenom mě ještě pohání chtíč nenasytného turisty lačnícího po neobvyklých zážitcích a unikátních záběrech:-). Jsem jako na trní, protože program začíná v 9:30 a místní doprava je zdlouhavá. Autobus zastavuje všude, kde si lidé písknou, že potřebují zastavit nebo mávnou, aby mohli nastoupit, takže zastavujeme pravidelně každých padesát metrů. Utěšuju se, že jsme v Indii a jak se tady traduje, „indický čas” je vlastně nečas, snad to nejpodstatnější nepropásnu a uvidím aspoň závěr.


Na nádvoří kláštěra se dostanu po desáté hodině a kromě davu cizinců, vyparáděných ladackých obyvatel a spořádaných mnichů tady není k vidění nic zvláštního. Ulevilo se mi, ještě nezačali. Družím se s mnichy, ti se připravují na ceremonii a jsou velice roztomilí.


Trpělivost nejen růže přináší, ale učí i pochopení a zkrášluje vlastní dobré vlastnosti. Obecentvo se dočká příchodu delegace s dvouhodinovým zpožděním, mezi významnými hosty je princezna z Bhútánu (Kesang Wangmo Wangchuk), světově uznávaný jogínský guru Swami Ramdev Ji a další pro mne neznámé celebrity. Projevy jednotlivých delegátů jsou velmi entusiastické a ohání se v nich termíny jako úcta, láska, soucit a vlídnost. Jsou tak emotivní, že obecentvo bouří a proměňuje potlesk v souhlasné ovace. Já jsem kapánek rozpačitá, jak vám někdo, kdo nepřijde včas a nechá na sebe čekat stovky lidí více než dvě hodiny může kázat o morálce a důvěře?! Vždyť disciplína a kázeň jsou zásadní pilíře jógy a tohle je přehlídka pokrytectví až běda. Napadá mě jediné, naše pořekadlo: „Káže vodu a pije víno”.