Stopování se vyplatí


Tata, tradá


Nastává chvíle loučení s touto malebnou pustinou poskytující nezbytné živiny i inspirativní impulzy pro mou lačnou duši. Další božské ráno pod hradbami kláštera v Lamayru je plné slunce, optimismu, souznění a nerozlučných vazeb.

Impozantní zjištění je, jak člověk přilne za tak kratičkou chvíli k neznámému místu či cizím lidem. Intenzita prožitku je rovna nadmořské výšce (3 500 metrů), řídký vzduch nesměle rozvíří interní pocity v blažené vzruchy.


Snídaně v zahradní restauraci u cesty pod voňavými stromy s meruňkami připomíná italská zákoutí, pan hostinský vypadá sice jako morous, ale jeho pohostinnost a ochota je k nezaplacení, seděla bych tam od rána do večera, připadám si jako bych byla doma. Proč ten čas tak rychle utíká, to je pro mne jediná neznámá…


Jízdní řády tady neexistují a jediný autobus nám ujede před nosem. Pan domácí nás jde vyprovodit k cestě a ujišťuje nás, že ještě dneska něco pojede. Vlny lásky a starostlivé péče jsou vřelé a nezapomenutelné.


Už jsem si to tady několikrát odzkoušela, stopovat v těchto místech Indie je kupodivu bezpečné. Neváhám ani sekundu a v pozici profesionální stopařky Evropanky se ujímám aktivity. Kolonu armádních vozů, na jejichž korbě sedí ozbrojení vojíni, nechám projet bez povšimnutí. Vypadají sympaticky a mírumilovně, ale neodvážím se na ně mávnout v lascivním gestu.

Jakmile projedou, okamžitě mi zastaví barevně veselý náklaďák, ptám se, že jsme dva, jestli jedou do Lehu a vezmou nás s sebou. Přikyvují. Jsou v kabině řidiče tři, nádherně usměvaví a milí závozníci z Kašmíru, vezou ovoce. Jedou v koloně čtyř kamiónů a synchronizovaně proplouvají v místní vysokohorské dopravě. Už chápu, proč nám autobus odjel, protože tyto momenty sdílení i úsměvů jsou ty nejupřímnější a nejintenzivnější za celou dobu v Ladakhu.


Namísto toho, abychom byli namačkaní jako sardinky v miniautobuse, tak v pololeže s nataženýma nohama sledujeme z výšky nákladní kabiny cestu před námi. Je to pohled pro Bohy.

„Je to paráda, lehnout si na záda” a nechat se unášet ve směru jízdy, prozpěvuje si nadšeně moje duše.


Euforie volnomyšlenkářského cestování je k nezaplacení. Nehledě na to, že se s námi skupinka o všechno rozdělí, úplně nejvtipnější je, že se u nás v kabině vystřídá celé cestovní osazenstvo všech náklaďáků, aby si nás užili.


Je čas oběda a přistavujeme u krajnice, všichni sedí na bobku, ale pro nás jako čestné hosty roztáhnou deku, jako bychom byli na pikniku. Dostaneme stříbrný talíř a hrníček a už se servíruje voňavá rýže z papiňáku a kuře s omáčkou. Nato, že jsou několik dní na cestě a pohotově si pro sebe vaří na plynové bombě, tak je to pochoutka. Nádherné společenství vytvořené na základě společného cíle je obdivuhodné. Vychutnáváme si hřejivou důvěru i láskyplnou energii a vděčně se olizujeme až za ušima. Tohle musím zdokumentovat, všichni mi ochotně s obrovitánskými úsměvy pózují.


Když dorazíme do cíle, dáváme řidiči do ruky roličku bankovek v ekvivalentu toho, co by nás stála jízda autobusem, ale on ji razantně odmítá.

„Nene, jsme přátelé a přátelé platit nemusí.” Toto gesto má pro nás cenu zlata, jejich dobrosrdečná srdce jsou jako nejvzácnější poklady, které se v dnešní době jen tak nevidí. S povděkem přijímáme tento kompliment. Chvíli se přestrkujeme až nakonec neochotně náš příspěvek přijme. Já bych jim dala všechno co mám, protože ty chvíle, které jsme spolu prožili jsou k nezaplacení.


Děkuji všem řidičům, závozníkům, strážcům silnic a spolucestujícím za hodnotné okamžiky a nezapomenutelné příběhy, uchovám si je jako šperky třpytící se v pokladnici nejcennějších vzpomínek.


22 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

© 2016 - 2020 SAMA NA CESTÁCH ओं♡♫

návštěvníků

  • b-facebook
  • YouTube - Black Circle
  • Twitter Round
  • Instagram Black Round