Stopování se vyplatí


Tata, tradá


Nastává chvíle loučení s touto malebnou pustinou poskytující nezbytné živiny i inspirativní impulzy pro mou lačnou duši. Další božské ráno pod hradbami kláštera v Lamayru je plné slunce, optimismu, souznění a nerozlučných vazeb.

Impozantní zjištění je, jak člověk přilne za tak kratičkou chvíli k neznámému místu či cizím lidem. Intenzita prožitku je rovna nadmořské výšce (3 500 metrů), řídký vzduch nesměle rozvíří interní pocity v blažené vzruchy.


Snídaně v zahradní restauraci u cesty pod voňavými stromy s meruňkami připomíná italská zákoutí, pan hostinský vypadá sice jako morous, ale jeho pohostinnost a ochota je k nezaplacení, seděla bych tam od rána do večera, připadám si jako bych byla doma. Proč ten čas tak rychle utíká, to je pro mne jediná neznámá…


Jízdní řády tady neexistují a jediný autobus nám ujede před nosem. Pan domácí nás jde vyprovodit k cestě a ujišťuje nás, že ještě dneska něco pojede. Vlny lásky a starostlivé péče jsou vřelé a nezapomenutelné.


Už jsem si to tady několikrát odzkoušela, stopovat v těchto místech Indie je kupodivu bezpečné. Neváhám ani sekundu a v pozici profesionální stopařky Evropanky se ujímám aktivity. Kolonu armádních vozů, na jejichž korbě sedí ozbrojení vojíni, nechám projet bez povšimnutí. Vypadají sympaticky a mírumilovně, ale neodvážím se na ně mávnout v lascivním gestu.

Jakmile projedou, okamžitě mi zastaví barevně veselý náklaďák, ptám se, že jsme dva, jestli jedou do Lehu a vezmou nás s sebou. Přikyvují. Jsou v kabině řidiče tři, nádherně usměvaví a milí závozníci z Kašmíru, vezou ovoce. Jedou v koloně čtyř kamiónů a synchronizovaně proplouvají v místní vysokohorské dopravě. Už chápu, proč nám autobus odjel, protože tyto momenty sdílení i úsměvů jsou ty nejupřímnější a nejintenzivnější za celou dobu v Ladakhu.


Namísto toho, abychom byli namačkaní jako sardinky v miniautobuse, tak v pololeže s nataženýma nohama sledujeme z výšky nákladní kabiny cestu před námi. Je to pohled pro Bohy.

„Je to paráda, lehnout si na záda” a nechat se unášet ve směru jízdy, prozpěvuje si nadšeně moje duše.