Vstup do kadeřnictví v Indii jen na vlastní nebezpečí


Retro kadeřnictví v Indii

Pokaždé na cestách nastane moment, kdy má vizáž nutně potřebuje zásah odborníka.

Na zádech si totiž nesu vše, co potřebuji k životu, takže na takové vymoženosti typu kulmofén nebo zrcátko můžu zapomenout. Ale když už kvůli toho jak „nevypadám" nemůžu ani vyvěsit fotky, protože byste se mě doma zlekli, pak upaluju do nejbližšího holičství. Tady v Indii se honosí názvem „Parlour Saloon”, ovšem do kadeřnického salónu mají daleko…


Dneska se odvážně vrhám do ulic s jediným záměrem, a to vypadat jako lidská bytost a ne jako divoženka. Jako by mě vedla neviditelná ruka, okamžitě narazím na ceduli s nabídkou stříhání, masáže hlavy, manikúry a pedikúry, jedním slovem služby všeho druhu:-). Na zápraží sedí postarší Indka s dlaněmi v klíně a okamžitě, když mě zaregistruje, mi horlivě nabízí své talenty a služby. Ptám se pro jistotu na cenu, což je prvotní zásada při cestování jako nejdůležitější prevence, abyste se v zápětí vyhnuli dohadování, protože ceny mnohdy místní vyšroubují na astronomicky závratnou čátku a velice se diví, že ji nejste ochotni zaplatit. Takže vřele doporučuji kdykoliv a za cokoliv, nejdřív se zeptejte, kolik vás to bude stát!


Usmlouvám cenu na třetinu, i když madam argumentuje, že ceny jsou stejné jako v Dilí, ale no tak „Mem (zkráceně Madam“), upamatuj se, vždyť jsme v himalájském zapadákově;-). Tento pravdivě upřímný komentář nevyslovím nahlas, samozřejmě že nakonec souhlasí, přece jenom zákazníci jsou tady vzácní. Ukazuji ji v telefonu fotografii filmové hvězdy jako vzor, jak bych chtěla vypadat. Chápavě kýve hlavou a má intuice mě neklame, z výrazu její tváře okamžitě pochopím, že tentokrát opět zůstane jen u zbožného přání.


Usednu na vysokou židli, profesionálně přes mé tělo přehodí krycí hábit, sama se obleče do bílého operačního pláště a začíná zkrášlovací etuda. Nejprve mne dokonale postříká vodou z rozprašovače, protože tady o mycí vaně a tekoucí vodě si můžete nechat jen zdát. Po pěti minutách usilovného postřiku si připadám jako šlechtěný kaktus v botanické zahradě, kterému je věnována zvláštní péče. Dívám se na sebe pobaveně do zrcadla a vypadám jako vodník Česílko, když má ošetřovatelka usoudí, že nastal čas pro stříhací zákrok. Rozčesat mou hřívu, i když včera večer umytou, je lazebnický oříšek, protože prašné cesty s mým vzezřením za pouhou hodinu dokáží udělat neskutečné divy. Její jemnost bych přirovnala k vojenské armádní strižně, čím mám na mysli, že je naprosto nulová.


Když mi už málem podruhé utrhne hřebenem ušní lalůček, protože zavadí o náušnici, chystám se vzít nohy na