Silvestrovská oslava v ašramu


Jsem žena extrémistka, stejně jako dneska, poslední den v roce 31.12.2015, jsem klášterní zdi vyměnila za nejhlučnější diskotéku v Goa “Leopard Valley”. Zavítáte-li někdy do městečka Palolem či Agonda, tak ji určitě nemiňte! A nebojte se, žádní leopardi se zde nevyskytují:-).

Vysoká stage, super DJi a návštěvnící, kteří do sebe lijí jako protržení. Jakpak by ne, vždyť mají neomezené čerpání místních alkoholických nápojů zaplaceno v ceně vstupenky, proto mají všichni společně jediný cíl, na baru nesmí zůstat ani kapka. Já se směji, když toto novoroční bláznění pozoruji, to bude zase v álejích nablito:-). Tady jsou sice palmové háje, ale je to jako prašť nebo uhoď… Hlavně, ať to všichni ve zdraví přežijí, protože pozorovat tyto alkoholové agónie jsou blouznivé podobenství šílenství, jiné výstižnější přirovnání mě nenapadá.


A samovolně mi na mysli vytane vzpomínka na minulý závěr roku, který jsem strávila v ašrámu v Rishikeshi. To byl naprosto jiný šálek čaje.

Začal obrovským překvapením již od brzkého rána, ještě dnes mám husí kůži, když si na ten rozbřesk vzpomenu. Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet a na druhém konci mostu Laxman Jula už čeká kámoška z Česka a to, že nás od sebe dělí jen řeka Ganga, to je dokonalé silvestrovské překvapení v českém provedení, o němž jsem se dozvěděla teprve včera!


Uvítání bylo spontánní, vždyť fakt, že se vidíme asi po třetí v životě nehraje roli. Kolikrát v životě vám osud takové setkání přihraje do cesty, navíc jste-li na jiném kontinentu, v jiném časovém pásmu a daleko od naši matičky Prahy?

Zalezeme do klasické restošky a povídáme si, až nám málem pusa upadne. Skutečnost, že obě mluvíme po několika měsících hezky česky si vychutnáme dosytosti, až je legrační, že někdy musíme použít anglická slovíčka, protože prostě skleróza se dostavila a rodná mluva se nějak z našich úst vypařila.:-). Ale rozumíme si i beze slov, bavíme se a smějeme se, jak na nás zpoza okna hladově civí opice a my se řehníme, protože jsme v bezpečí místnosti za mřížemi. Už jim ani nevěnujeme pozornost a pak najednou, světě div se, opice sedí naproti nám za stolem, natáhne ruku a vmžiku je jeden bochánek z talíře pryč… Ta nás dostala! Prostě využila příležitosti otevřených dveří a proslídila se nepozorovaně až dovnitř, mrška jedna hladová. Jo jo, kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe, opice se řehní na rouře a vysmívá se nám do obličeje a ještě se oblizuje, jak jí chutnalo.


Sdílíme naše cestovatelské příběhy a chápavě přikyvuji, protože mi přijde, že jsme fakticky jako toulavé sestry. Svěří se mi, že její maminka ani neví kde je, že by se asi zbláznila, kdyby věděla, že cestovala 60 hodin vlakem z jihu Indie až na sever. Cesta vlakem měla původně trvat 50 hodin, ale měli jen krapet zpoždění, pouhých 10 hodin… Takové vychýlení od jízdního řádu v indických itinerářích je naprosto zanedbatelné, asi jako u nás 10minutová prodleva:-). Maminka sleduje její dobrodružství pozorně jako ostříž, a když nevyvěsí tři dny žádnou fotku na Facebook, tak už je málem vyhlášen pop