Náruživí komentátoři


Před koncem roku jsem zde postovala nadšené sdělení, že na Hedvábné stezce publikovali můj článek “Sedm důvodů, proč po světě cestovat sama: Toto je asi nejhezčí vánoční dárek letošních vánoc a k tomu bum bác přibylo na Sama na Cestách za chvilku 77 nových čtenářů/fanoušků:-) Tajně jsem si přála pokořit magickou 300 do konce roku a je to TU!

Sny se plní na počkání:-))) Děkuji za sdílení a podporování!!!”


Ani ne za dva týdny se z původních 220 se počet “líbivosti” skoro zdvojnásobil, což s povděkem kvituju a moc si vážím přízně i podpory. Opravdu MOC děkuji!


Lajkování považuji za virtuální projevení náklonnosti či spřízněnosti, pochvaly a potěšení někoho, kdo něco tvoří a veřejně sdílí, aby obohatil či rozradostnil ostatní.

Samozřejmě o nic nejde, ale autora vždy potěší, když se o jeho slovní výtvory zajímají jiní, neznámí. Blogeři, spisovatelé začátečníci se snaží, investují značnou část volného času i energie a nic za to nemají. Jim stačí jen dobrý pocit, že se vypsali, řekli světu to, co mají v sobě skryté a podle nich podstatné, co stálo za vyjádření a sepsání.

Kdo píše, ví, jak je náročné poskládat věty a souvětí do slovní mozaiky tak, aby to mělo hlavu a patu a vystihlo podstatu příběhu či prožitku.


Kromě palců nahoru tady mám i komentáře a osobní zprávy a ty jsou mnohdy velice bizarní (někteří po mě chtějí, aby jim mí známí z Japonska poslali čaje, či triky jak na cestách přežít bez financí, atd.). Úplně nejvýživnější jsou samotné komentáře na portálu HS, z těch jsem byla úplně u vytržení, co někteří dokáží ze sebe vypustit. Převažují pochvalné a pozitivní a já se při jejich četbě bavím, na otázku co používám za medikaci, když “přepínám na pozitivní vlnu”, jsem spontánně odpověděla meditaci:-) Další mi doporučil návštěvu psychologa, přičemž mě okamžitě napadlo, zdali dotyčný má medicínské vzdělání na takové odborné posouzení a doporučení:-?.


A tak mě napadá, že Sametová revoluce přinesla mnohé, zejména svobodu projevu i pohybu, akorát se u většinové populace místo přejícnosti a úcty zakořenily emoční rovnice vykazující negativní vibrace. Respekt k názoru jiného člověla je něco exotického, co se v naší krajině ještě moc nenosí.


Nechápu, proč lidé v jednom kuse soudí, hodnotí, negují a shazují. Proč vynakládají svou energii do řádků, které za pár okamžiků vyprchají a málokoho upoutají.

Zajímalo by mě, kdy naposledy tito “komentátoři” udělali něco pro druhé, kdy něco sami napsali, vytvořili, zpracovali a obohatili tak dny druhých. Proč místo toho, aby komentovali cizí výtvory, raději nedělají něco užitečného a smysluplného…

Sam