V Nepálu jsem objevila vlastní podstatu


Annapurna a Alexandra

To, že odlétám do Nepálu a pokořím vlastní rekordy, jsem mamince prozradit nemohla, už tak mé potápěčské výpravy v exotických zemích ji nenechaly spát a přiznat pravdu, že se budu štrachat přes pět tisíc metrů na Horu, to by tehdá prostě nerozdýchala, i když mě stejně hned odhalila. „Do Nepálu a co tam budeš dělat? Lézt po horách, že???!!!” Já mlčky přizvukovala, vždyť ona mě dokonale zná…


Moje plány jsem svěřila kamarádce, aby věděla, kde se budu pohybovat. Ta na mne okamžitě vyjela, že jsem se asi zbláznila. Co když si vymknu kotník nebo nebudu moct v té výšce dýchat, a kde budu spát, co budu jíst a pít???

Milosrdně jsem ji chlácholila, ať nemaluje čerta na zeď a jestli ví, že to, na co pomyslí, si do života sama přitahuje? Mně se nic takového nestane, ubezpečila jsem ji skálopevně a dvojité pojištění mě v případě ohrožení života ochrání (na platební kartě a u Alpenvereinu). Obrátila oči v sloup a říkala, že stejně nebude klidná, dokud se nedozví, že jsem živá a zdravá.


A tak jsme na konci října odletěli, Kathmandu, nepálská tržistě a údolí, nekonečně dlouhé trasy, prostinká jídla a přátelské doprovody, místní úsměvy, to je na dlouhé povídání. Podstatné je, že jsem v Nepálu objevila svou hlavní podstatu. Hlavní úlohu sehrálo spojení s přírodou, napojení na čistoskvoucí energii, pravidelný pohyb, vědomé dýchání. Všudypřítomné mantry mi vlivy znovu krev do žil a rozproudily adekvátně krevní oběh. Velehory jsou mé sestry a přírodní živly jsou mí bratři. Nechápala jsem naprosto nic, jen jsem cítila, jak jsem přešťastná. Nebyla jsem vůbec unavená, byla jsem neustále vysmátá od ucha k uchu. Všechny ledy usazené v mém neduživém nitru roztály pod zářivými paprsky horského slunce a konečně jsem odkryla i závoje mého srdce.


Byla jsem jak tryskomyška a celý trek byl pro mne jako procházka růžovým sadem. Docela nepochopitelné, netrénovaná, kondička skoro nulová, ale psychika prostě byla na vrcholové úrovni, díky za ni i za mé fyzické zmátoření.

Průsmyk Thorung La ve výšce 5 416 metrů jsme zdolali bez sebemenších zaváhání a mé extatické výbuchy nadšení neznaly mezí. Někteří padali vyčerpáním, omdlévali díky výškové nemoci, polomrtví sbíhali z posledních sil do údolí.

Já prožívala pravé opaky, jásala jsem, válela se rozpustile ve sněhu a děkovala Pánu Bohu. Dokázala jsem to! Nejen, že jsem zdolala vrcholový bod, ale byla jsem na vrcholu blaha, opět jsem pocítila neskutečnou radost ze života! Tyto vášnivé, podnětné pocity si musím udržet do konce životních chvil. Tento záměr jsem si vytyčila jako celeživotní cíl a odpřísáhla si držet se ho, dokud budu živa.