Na teroristické útoky jsem dobře připravena


Já vítězka odmala

Při tvoření profilu pro ihned.cz se mě redaktorka zeptala, jak to mám se strachem, čeho se nejvíce bojím na mých cestách. Jsou to teroristické útoky?

Upřímně jsem se zasmála této otázce: „Ne vůbec ne.” Nevím jak to, ale nějakým přirozeným způsobem mám pro strach uděláno, snad proto, že odvaha a nebojácnost jsou silné charakteristické rysy mé povahy, a když to vezmu suma sumárum, tak až na to, že jsem prožila na vlastní kůži zemětřesení v Nepálu v dubnu 2015 se žádné dramaticky svízelné okamžiky při mém putování po zeměkouli neodehrály, za což jsem ovšem náležitě vděčná, ale tento zvídavý dotaz mne nasměroval k příznačné odpovědi.


Rozhřešení této otázky totiž tkví v pravdivém přiznání, že na teroristické útoky psychické povahy jsem zvyklá od dětství. Vždyť úzkoprsá šikana nebo slovní útoky byly vždy nedílnou součástí mého života od ranného mládí. Asi proto, že jsem vždy vynikala a byla jiná než ostatní, talentovaná, živelná, radostná a usměvavá. Proto mi mnozí nemohli přijít na jméno a byla jsem pro ně živým terčem výlevu jejich nelibostí či proher. Přece vylívat si vztek na jiných, to je ta nejjednodušší satisfakce pro jejich prohnilé srdce, ovšem z mého úhlu pohledu nejprimitivnější a nejpotupnější lidský hřích.


Detailně si vybavuji moment, když na mě rodiče mých spolulyžníků v týmu závodních lyžařů útočili, že trenér postavit trať pro mě, a proto jsem vyhrála. Jako desetileté dítě jsem na ně koukala nechápavě s otevřenou pusou, jak člověčí nenávist je mocnější než úcta k nevinné dětské duši. A když jsem jedinkráte nestála na nejvyšším stupínku vítězů Beskydského poháru, tak se mě matka jednorázové vítězky uštěpačně zeptala:„jak se cítím, když jsem nevyhrála?” Já jsem se cítila perfektně, protože jsem právě stavěla sněhuláka s príma dětma a nějaká medaile či diplom mi byly naprosto ukradené.


Copak za to můžu, že jsem se narodila s obrovskými talenty? Že jsem mívala samé jedničky na vysvědčení bez snažení? Že jsem byla nejrychlejší v běhu z celé třídy a i kluky nechávala ufuněné daleko v závěsu, sprinty i dvanáctiminutovky, to byly moje pochoutky, stejně tak jako skok do dálky. Co jsem měla dělat se všemi těmi diplomy a medailemi za všechny „olympiády” a vyhrané soutěže? Měla jsem se stydět za to, že už v deseti letech už o mě psaly místní noviny? Bohužel úspěch se neodpouští a výjimečnost je nepřijatelná. Nevím, jak je to dneska, pokrok sice jde v technice mílovými kroky kupředu, ale v projevech lidství se toho asi pramálo změnilo.


Další perličku mám ze základní školy, v hodinách zpěvu mě učitelka vyvolávala každou hodinu před tabuli, abych před celou třídou zpívala „Vyletěla holubička ze skály”, což je ošemetná písnička a já, bohužel bez hudebního sluchu jsem se ji snažila vyzpívat před celou třídou nahlas a z plných plic jak nejlépe jsem dovedla, s čímž mne učitelka spokojeně posadila s obrovskou 5 v žákovské knížce. A pak se to hodinu co hodinu opakovalo. Pokaždé jsem dostala o půl stupně lepší známku, takže to bylo 4-, pak 4, pak 3… A vůbec té zasedlé, psychopatické „úče” nevadilo, že jedinou dvojku na vysvědčení jsem měla z hudebky. Doufám, že tohle zesměšňování mé slabé stránky před spolužáky „paní učitelce” dělalo nesmírně dobře a ukojila si tak dostatečně své mindráky či sadomasochistické sklony. Pevně věřím, že je již v důchodu a už žadná další neviňátka nešikanuje za to, že jim shůry nebyly dány Pavarottiho pěvecké sklony.