Když můžu, pomůžu


Pozornost a hravost těší děti nejvíce, nemusíte jim dávat tisíce

Upřímně, cestování k dobročinným akcím přímo vyzývá, i když charita je nutná i u nás doma. Když cestujete a vnímáte dostatečně to, co se kolem vás děje, z chudoby a životní mizérie vám puká srdce a mnohdy se dostaví beznaděj, jak pomoci všem. Putování po světě je velice emotivní, je-li člověk dostatečně empatický a pokud by dal všem, kteří žadoní, pak by se stal okamžitě i on žebrákem. Důležité je nepropadat panice ani úzkosti z toho, co člověk spatří na vlastní oči. Krutosti sociálních rozdílů není lehké rozdýchat a je třeba si je v hlavě i srdci dobře poskládat, aby jednotlivec mohl zdravě a uvážlivě pomáhat. V interakci s místními je mnoho důvěry i naděje a v naších silách je obohatit druhé, protože nejde vždy jen o peníze!!!


Stačí, když vedete duchaplnou konverzaci s cizím člověkem, který se vám u snídaně svěří, že si neví rady se svým životem. Přinesete sklenici vody nebo přiložíte-li obklad na čelo někomu, kdo blouzní v horečkách a je na míle vzdálený své rodině v cizí zemi. Konáte-li dobrodiní to se vždy cenní!

Pozdravit, usmát se, optat se, jak se dotýčný cítí či nepotřebuje pomoci. I prosté slovo či holá věta je mnohdy obrovským gestem vzpružící v beznaději tápajícího člověka k dobré náladě či nalezení řešení svého trápení.


Pochopila jsem, že nemůžu spasit všechny životy, ale pokud můžu alespoň jednomu člověku či zvířátku zpříjemnit den, bez zaváhání to udělám. Jsem taková od jaktěživa a co je nedůležitější, že se mi vždy dobře usíná, protože ten den jsem prostě udělala dobrý skutek.


Když jsem byla nezvěstná po zemětřesení tak můj známý na Facebooku postoval příběh, kdy jsem v jídelně vysvobodila můru, která se zamotala do pavoučí sítě. Jedla jsem a viděla, jak se chudáček nechala polapit do pasti nástrah obřího pavouka. Sledovala jsem ten dramaticky zvířecí souboj na život a na smrt a chvíli jsem váhala, ale pak jsem se zastyděla, že sedím a jen čučím a nezakročím. Zvedla jsem se a pomohla jsem jí osvobodit, otevřela okno, aby mohla odletět do svobody. Tak jednoduché je zachránit život, i když to není lidský, ale zvířecí, ale oba dva mají stejné hodnoty.

Když vypustím mouchu z okna, otočím vážku, která bezmocně leží na křídlech a nemůže se přetočit, aby vzlétla či něžně změním směr slimáka štrádující si to přímo do vozovky, opět ho položím šetrně do trávy. Nejsem hluchá ani slepá k tomu, co kolem mě lítá. Jsme vědomá a zakročím okamžitě, kde je potřeba. Vždy se sama pro sebe usměju, zachránit život = pro dnešní den splněno a kráčím dál s blaženým pocitem u srdce.


Na treku kolem Manaslu ve vesnici Lho, kde jsme ve výšce 3 500 m.n.m. zůstali po zemětřesení v Nepálu dne 25. 4. 2015 uvězněni lavinami a sesuvama půdy, jsem zorganizovala sbírku mezi západními turisty pro obživu pro místní obyvatele, kteří bivakovali na holé zemi, protože přišli o své domy=domovy.

Za tři dny jsme vybrali v přepočtu sedm tisíc korun. Čeští lékaři ošetřovali zraněné, hráli jsme si s dětmi a rozdávali sladkosti. Když po mně děti chtěly balón, tak jsme jim z pytle a izolepy vyrobili provizorní míč a hráli jsme si na bumbrlíka, a pak se hadrová mičuda proměnila v kopačák. Děti byly neskutečně šťasné a veselé. Hrůzostrašné otřesy půdy jim na úsměvech a radosti ze života neubraly, byly naprosto geniální a spontánní. A všichni zdější byli vděční, že žijí, i když přišli o své stabilní zázemí.