Miluji ty rána, když letím do neznáma;-)


Východ slunce nad oblaky je dechberoucí

Slunce ještě malátně tápe v ranním příšeří a polehoučku osvětluje ospalé ulice vyčištěné vydatným nočním deštěm. Sledovat nerušeně cizí město je pro mne opět pozoruhodné objevování neobvyklé krajiny. Sama, krůček po krůčku odkrývám taje, nepoznané.


Bezstarostně se kodrcám v otevřeném indickém povoze, elegantně vystajlovaném interiéru fialové koženky a kochám se prvotními okamžiky nového dne. Nikdo nikde, pár kraviček křižuje ulice nebo spokojeně přežvykují delikatesy z popelnice. Zaparkované zmrzlinářské rikši jsou jako bez života, už se nemůžou dočkat, až je zaplaví chtivý dav dětí s rupií v hrsti.


Řidič s rikšou uhání jako zběsilý rychlostí, za kterou by se nemusely stydět ani hvězdy Formule 1, pravděpodobně si užívá výjimečně průjezdné silnice, které jsou přes den ucpány a nejsou k hnutí. Jeho zbožnost je obdivuhodná, co chvilku otáčí hlavu nalevo či napravo do míst, kde je socha Boha či chrámu, dotkne se třikrát čela a úst, přičemž pronese modlitbu. Stálo by zato ho pozorovat a spočítat, kolikrát tento úkon za den vykoná.

Vše je nové a jedinečné, přesto se neobyčejně prchlivé momenty nezapomenutelně vrývají do mé paměti.


Brány letiště v Jammu stráží vojáci a jsou ještě zavřené, otevírají se až po sedmé hodině ranní. Na letence bylo upozornění, že ji musím předložit s pasem ke kontrole, a protože jsem ekologická a netisknu vše zbytečně, čímž chráním i indické lesy, tak ji mám v doručené poště mého chytrého telefonu. Přísný voják zkoumá dokonale můj pas, především vísum, a pak pohlédne do telefonu, vše souhlasí, pouští mě do prostoru letiště. Ale ouvej, telefon je asi zvyklý jen na mé doteky, protože ať hledám jak hledám, mail s letenkou prostě zmizel!!! Něco jsme omylem zmáčkli a jako nevysvětlitelná záhada se nejpotřebnější dokument pro dnešní den prostě vytratil... Chytré telefony jsou tak chytré, že vás přechytračí v sekundě, ale co teď??? Nemám to nejdůležitější! Procházím první budkou kontroly pro ženy, u další brány stojí muž zákona a opětovně očima skenuje jak pas tak letenku. Nechápu proč, když už ji jednou kontrolovali u vstupu, nepochopitelné, ale to je Indie...


Nemám navybranou, sundavám z tváře roušku a cením na něj můj dětinský usměv a s uctivým pozdravením „Namaste Ji" obměkne a na letenku si ani nevzpomene. Díky Bohu, protože místní byrokracie by mě jistě vykázala z dopravy, i když mám elektronickou letenku s Air India, ale když nemáš po ruce to, co chtějí vidět na vlastní oči, máš prostě smůlu a vyjednávat s indickou vrchností je neobyčejně vysilující...

Mířím