Včera jsme měli „Dušičky” a ctili jsme památku zesnulých.

Celý den jsem měla zapálenou svíčku a v srdíčku teploučko z přítomností těch, kteří již nejsou mezi námi fyzicky, ale ve vzpomínkách jsou tady stále s námi.

Jsou našimi anděly a ochránci, jež střeží naše kroky a už kvůli nich bychom se měli snažit dělat osobnostní pokroky, aby se za nás v „nebi” nemuseli stydět:-).

Se ztrátou milované osoby se těžko vyrovnává a jak to bolí zjistíme až následně, dokud se nám někdo milovaný nevypaří a najednou tady není.

Tento den je významný, protože nás propojuje s nadpozemskými světy, ale hlavně slouží jako upomínka života. Daru nejcennějšího a pomíjivého...

A mne napadá, jak uctíváme ty, kteří jsou stále tady mezi námi;-?

Jsme na ně milí, vděční, že k našemu životu patří?

Jsme dostatečně empatičtí k potřebám našich blízkých?

Kéž by:-)))

Možná, že vás tyto řádky vyburcují zavolat či napsat někomu, kdo vám chybí a neustále to jen odkládáte.

Možná se dneska s někým shledáte.

Možná, že někoho něčím obdarujete nebo jednoduše obveselíte:-)

A nebo prostě jen oceníte, že žijete:-)))

Dolce vita!

Vaše Alexka♥♥♥