Sedmiletka na cestách aneb sebeprozření vlastní osoby


Sedmiletka na cestách - Moje Cesta


S ohledem na to, jak čas letí jako bláznivý si bezprostředně vybavuji, jak jsem se tady v ČR plácala a nebyla schopna kloudného slova. Tedy lépe řečeno, naprosto postrádala smysl života. Datoval se podzim 2009 a já byla naprosto vyhořelá... Luxusní večírky, prohýřené mejdanové noci, výlety za hranice všedních dní mi zevšedněly a vůbec už mi nic neříkaly. Ten svět blahobytu, nevědomí a nevděku mě neskutečně nudil a vyčerpával. Měla jsem plné zuby přežírání, opíjení do němoty a tlachání, marnění času vysedáváním v zakouřených hospodách. Bylo mi úzko z toho, co je kolem mne, ale úplně nejvíce ze sebe samé.


Byla jsem jako zatoulaná bludička ztracená v pozlátku moderního světa, která bloudila, ale nevěděla. Zbůhdarma svůj život žila, ale co chce a co nechce, vůbec netušila… A proto jsem nemohla najít směr a už vůbec ne cílovou metu, k níž bych odvážně vykročila a usmířila se s vnitřním pocitem, že současná společnost mi nevyhovuje, necítím se v ní komfortně. Protože nechci být součástí davu a plnit očekávání dané styreotypy doby dávno minulé.

Cítila jsem se mizerně, vždyť můj styl života k ničemu nevede. Chodit do práce z práce, nakupovat v přelidněných supermarketech a devastovat vnitřní Já zaživa. I když jsem vlastní já vlastně tehdá neznala:-). Byla to kapitola neprobádaná, naprostá neznámá, území nikoho… Zdevastovaná, pustá měsíční krajina vyprahlá jako Sahara. Toto jsem palčivě prožívala a co bylo nejbolestivější, že jsem neměla v okolí nikoho, kdo by to měl podobně jako já, s kým bych si přizvukovala a kdo by mě uchlácholil, že nejsem blázen, když chci z mi nicneříkajícího konzumního molochu vypadnout. V okolí nebyla jediná sdílná duše, jež by mi rozumněla a která by mě povzbudila. Byla pokroková a osobitá jako já, ach jo, vzdychala jsem každé ráno.


Cítila jsem se naprosto vydeptaná a sama. Přizvukovat těm, kteří si jen jízlivě stěžovali u piva či v opilecké pýše, jak je to tady strašné a jak špatně se jim žije se mi už příčilo, vzbuzovalo to ve mně beznaději z nicnedělání a plytké lamoentování je jako přilévat olej do ohně. Na stížnosti a ofrňování jsem začala být alergická, raději jsem se společnosti stranila.


Hodně jsem četla a prozkoumávala knihovny a vylovila v moři nabídky výtvory spirituálních řečníků: Čtyři dohody, Síla přítomného okamžiku, Alchymista, Mnich, který prodal své Ferrari, Mnich, Surfař a byznysmenka, Muž, který chtěl být štastný a taky Tajemství:-)))). Ano, to byly studnice informací,jež ke mně hlasitě promlouvaly a já cítila, že bych se svým životem měla něco udělat. Radikálním řezem amputovat všechno mrtvé a implantovat do sebe elixír vášně a mízu radosti, jež mi vždy byly tak vlastní, ale někam se postupem času vytratily. Ale jak už to bývá, osud zasáhl vyšší mocí a já dostala na podrim 2009 výpověď. Ze dne na den a bez varování. Bylo nás