Moře je tak mírumilovné a čiré, osvěžující a povzbudivé. Připadám si jako v ráji. Dlouhá bílá pláž je přívětivým místem k zapomenutí starostí s rozjímání v prosté přítomnosti. Plavu, plovu, nechávám se nadnášet vlnama, blbnu jako malá holka, která neřeší co ji čeká v budoucnosti.

Moře je oduševnělá plocha, která dává, plodí s radostí sobě vlastní. Vyživuje korálové útesy, řasy, krmí mořské živočichy i lidi. Mořské plochy jsou dobrosrdečně laskavé svou bezbřehou spravedlností. Ale někdy vlastní pošetilostí či agresivní rozbouřeností natropí neplechy a vezme životy.

Vlnobití, víry, bůh ví, proč se zlobí...

Je jako my, myslící bytosti, které své činny mnohdy nedomyslí;-). Ubližuje záměrně či nevědomě? To nikdy nikdo nezjistí.

Zírám na tu kouzelně klidnou, blankytně modrou hladinu splývajíci s horizontem nebe. Je nádherně. Rajský klid a božský klid. Když slyším usedavý dětský ryk.

Tatínek nese v náručí svou šestiletou holčičku a ta pláče, kvílí jako by ji na nože brali. Už mi to zapaluje, ach ty nechutné nedůstojné medúzy, které svými chapadly útočí na bezbranné lidské osoby.

Hysterický pláč z palčivé bolesti je slovy nepopsatelný. Víte, jak to pálí, když vás popálí kopřivy a dotek medúzy je milionkrát bolestivější. Kůže pálí jako když hoří, celé tělo se chvěje v záchvatech bolestné agónie. Nejlepším medikamentem na popáleniny od medúzy je ocet. Polít zasažené místo a zatnout zuby než bolest povolí. A pak to ještě nejakou dobu svědí a nechutně bolí.

A tušíte, čím se tyto podvodní kopřivy mimojiné živí? Plasty co pozřou v moři!

A sledujte, jak jsou vyžrané a neskutečně obří, neřku-li obézní!!! Vždyť jsou větší než jídelní talíře!

A jsme to my, kdo je krmí, protože je ládujeme odpadky a zanecháváme po sobě svinstvo v moři.

Ano, vím, neukazuji prstem na vás ani na sebe, skoro všichni jsme nevinní, ovšem společenská odpovednost je globální...

Bezbranná holčička stále pláče a nejde ji utěšit, tatínek ji svírá a hladí a je mrtvolně bledý, když vidí, jak jeho dítko trpí. Je bezmocný, jak na sebe vzít její bolesti. Majitel místní restaurace jí potírá nožičku nějakým hnědým mokrým maglajzem, který vypadá jako tabák. Říká, že je to tamarid, pokud jsem dobře slyšela.

Přibíhá ustrašená máma a holčička ječí bolestí: "Mama! Mama!"

Ta ji drží v náručí a už ji nepustí, utírá krokodíli slzy a konejší ji rodnou řečí. Jsem svědkyní bolestného zásahu přírody a náhody, před kterou jsme jednoduše bezbranní...

Když je člověk součástí utrpení, tak taky trpí. Pokud je empatický, tak cítí na vlastní kůži, jak to druhého bolí.

A mi automaticky kanou po tváři slzy. Vím, že ta ohnivá bolest brzy pomíjí, ale teď je prostě k nesnesení.

I v ráji číhají nástrahy. Ani eden neni dokonalý...