Právě polemizuju, jakou mám předcházející karmu 😜😇😎
Vrním si spokojeností na pobřeží Arabského moře. Na horizontu plachtí delfíní sinusoidy a já si vrním, jam je ten život sladký a voňavý. Moc si to užívám, nic není hodnotnějšího než zdraví.
Kdybych byla ta „stará já", tak bych po chvíli opojného okouzlení začala kritizovat: „Ty palmové listy by mohly být více zelené, ta houpací síť pestrobarevnější a jak to že nemám před plážovou chaloupkou vlastní lehátko?“ Durdila bych se, že vítr příliš fouká, vlny hrůzostrašně bouří, takže se nemohu vykoupat v moři. No a slunce v poledne tak žhne, že je to strašné! A ty tropické teploty na konci února jsou naprosto neúnosné... A ti číšníci, kteří mi nosí pití, jsou strašně pomalí. A tak dále, však to znáte;-))).
Ale naštěstí mi toto starodávné myšlení už nepatří. Nyní slastně dýchám a s vděčností rozjímám. Zjihle se dojímám, jak se mám. Spokojeností moje duše jenom srší, srdce se tetelí radostí, tolik štěstí!!! To si jen málokdo zaslouží (hahaha).
Kontempluji nad rozměry vlastní svébytnosti a životními hodnotami. Jak je snadné nechat se unášet na křídlech hojnosti a plnohodnotné osudové přitažlivosti, když si člověk nešlape po štěstí... Strojí si vlastní Cesty a konstruuje jedinečné příležitosti. Má k tomu neomezené možnosti, sílu vůle, genetické předpoklady a přirozenou inteligenci, která mu velí jeho směry. Vlohy a dary nám byly dány do vínku, abychom i nemožné dokázali.
S pokorou vnímám vlastní rozpoložení, opětovné zdraví, mentální vitalitu i psací apetit. Z čehož plyne poděkování vlastní existenci. Po nemoci si prostě člověk zaslouží, co hrdlo ráčí:-).
Unikátní postřehy se rodí v krajině hrudní, když si to člověk dovolí. Když si procítí své vlastní štěstí do morku kostí. Když věří, že si to zaslouží. Když oplývá nezměrnou laskavostí se o to podělit s ostatními. Když touží, aby se tak měli všichni.
PS. A je mu upřímně jedno, co si kdo o něm pomyslí 😂😂😂