Turisti na cestách


Stone Car v Hampi

Po dvou dnech strávených mimo posvátné území se čas nachylí, přece si nenechám ujít skvostné skály, unikátní monumenty, které si všudypřítomné davy zběsile fotí a postují na Instagramy;-))).


A už vím, co mi na památkách tak vadí.. Jsou to lidi;-)))). Já, jedna z největších lidumilek světa a jsem na ně háklivá!

Rychlostí torpéda oběhnu všechny časně zrána, když skoro všichni chrní, a tak mám nejlepší záběry, protože mi nikdo nezaclání;-).


Navíc mě ještě vytáčí jejich arogantní chování, když nerespektují pravidla hry. Z Hampi mám dva geniální příklady. První scénka se odehrává u indického slona, jenž bez okovů trůní v zákoutí chrámového sloupoví, slámou se krmí a za bankovky pošetilé turisty chobotem pohladí. Výběrčí hlídá, zda každý, kdo má fotoaparát zaplatil pouhých 50 rupií za nezapomenutelné fotografické sejmutí. Mladého cestovatele žádá, aby mu ukázal potvrzení o zaplacení. On ho samozřejmě nemá, proto ho žádá o zaplacení na místě, přičemž brejláč zrudne, nafoukne se jako páv a opovrživě říká, že pajdu za fotografování nedá! A foťák raději schová!!! Asi jsem nechápavka nechápavá, ale co pro Francouze jsou necelé dvě Eura;-? Kdyby jeho hlavička makovička okamžitě vyhodnotila, že takové záběry třeba už do konce života nepořídí... No co, sám si šlape po štěstí;-)))


Ale úplně nejvíc mne pobavil muž (opět Francouz), který se u vstupu do chrámu rozčiloval, že mu nechtějí prodat lístek pro místní za 30 rupií. Taky mě u prvního platícího chrámu trochu šoklo, že pro držitele indické národnosti platí jiné vstupné než pro cizince. Ti musí zaplatit mnohonásobně vyšší vstupné 500 rupií (lístek platí do dvou chrámů pod hlavičkou Unesca), což pro kulturně vzdělané podle mne není tak hodně... Chtěla jsem si tu tabuli vyfotit, ale v návalu kulturních zajímavosti jsem na to zapomněla.


Ale vrátím se k tomuto trapákovi Frantíkovi, který strkal hlavu mezi mříže kanceláře a hlasitě nadával, že on je v Indii resitentem, takže chce místní vstupné. Tam bohužel žádná tabule s ceníkem a vysvětlením nebyla, takže se nebylo nač odvolat. Ponejprv jsem se chtěla do boje za vstupné zapojit a chránit nebohé indické ženy za přepážkou, ale když jsem zaslechla, jak se ten cucák kasá, že má status diplomata, bylo mi za něj hanba.

Diplomat a neví, jaký je rozdíl mezi místním obyvatelem a cizím státním příslušníkem či residentem! Už pan Werich říkal, že nejhorší je srážka s blbcem a já podotýkám, že hádka s arogantním cestovatelským egocentrikem je naprostá kalamita nedůstojnosti lidstva! Proto jsem se stáhla.

Sedla jsem si do st