Taxikáři rikši a jejich děti

za jízdy rikšou s indickou holčičkou na klíně

Opouštím Hampi, úchvatně fotogenické. Ale ruiny nejsou pro mne. Hory jsou pro mě vrcholem spirituality, kupříkladu takové Himaláje, tam to oduševnělostí přímo tepe;-). Aspoň vím, kam se mám vydat příště...


Naskakuji s bagáží do rikši a indický mladík se ptá řidiče, kolik stojí jízda do „hospital". Já okamžitě zareaguji, že nic, že ho svezu zdarma, ale on nabídku nepřijímá, že by to nebylo fér. Nakonec z toho vyplyne, že hledá bankomat a ten je v městečku Hospet a já slyšela hospital (nemocnice:-). Z téhož místa vyrážejí autobusy zpět směr Goa.


Opět a zase skvěle poučné, nejbližší bankomat je na míle vzdálený turistickému hubu a šance získat cash naprosto nulová. Nevím, jak to Indie dělá, ale je tomu tak na mnoha místech, podezřívám ji z toho, že tak primárně zajišťuje vyšší příjem z turistického ruchu aby lidé museli cestovat hezkou řádku kilometrů tam a zpět, aby měli na zaplacení. Za komunismu jsme u nás měli umělou plnou zaměstnanost a tady je tomu podobně;-). Kuliferdové, mají to velice ekonomicky promakané...


Vyskočím nafotit si syté barvičky připravené na Holi, a když nastoupím do zpátky rikši, řidič mi ukazuje, že přibyli dva pasažéři. Chlapeček způsobně sedí vedle tatínka a vzadu, v prostoru pro zavazadla dřepí malá holčička, rozkošná jako opička.

Chudáček, že by se drkotala celou cestu vzadu s mou batožinou? To nedovolím, beru si indickou berušku na klín, zavládne mezi námi dětská euforie, smějeme se, máváme všem na ulici, pokřikujeme rozpustile „bye-bye". Pohrává si s žlutým penálem, který je zároveň atrapou mobilu.

Je to nádherné, červánky zahlcují modrou oblohu, banánové plantáže se míhají rychlostí zběsilé rikši a vzdoušek je nádherně čistý. Opouštím toto skálové údolí spirituality s nostalgií jak je v Indii prostě nepopsatelně krásně.

Se zatajeným dechem si vychutnávám tu synchronicitu rodičovství, že tatínek bere své ratolesti na večerní projížďku. Je to jeho poslední rito a oni smí strávit pár chvil pospolu a navíc je to pro ně velké dobrodružství a holčička mi pomalu ale jistě, nenuceně usíná v náručí. Její bosé nožičky se bezvládně natřásají, její patičky jsou od zaschlé hlíny, jak si celý den hraje u zaprášené cesty a někdo ji občas pokropí. Držím ji něžně a usmívám se, ona už na mne zapomněla, ale já si ji v paměti udržím hodnou chvíli;-).


Takovéto křehké momenty se nezapomínají. A takto poeticky se loučím s Hampi, bylo mi tady krásně, nebojím se říci požehnaně🙏🙏🙏.

Děkuji za ně.







38 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše