Jak se potkaly dvě Duše české


Sluneční ostrov potomků Inků


Při vyhřívání na pláži mi v mysli vytanou historky a všudypřítomné vlny je pěkně osvěží. Vzpomínky jsou úsměvné pikanterie minulosti...


Na jeden odlet z ČR mám unikátní vzpomínku. V odletovém rozpoložení sedím a čučím na letištní plochu, když v tu ránu se ke mně přitočí neznámá slečna a říká: „Ahoj Alex, jsi to ty? Jak se daří?"

Kapánek valím oči, protože tenkrát před lety mne v rodné zemi pravým jménem oslovoval málokdo, všichni mi říkali odpudivě Sašo:-).


„Ty si mě nepamatuješ, že ne?“, usmívá se mladá kočka pobaveně. „Ne", není třeba lhát. Odpovím nenuceně, ale upřímně, nepamatuji si... A to mám na jména a obličeje paměť, ale tato mi přijde úplně cizí a přitom je na „naše“ poměry tak sympaticky pozitivní...


„Jsem Andrea, potkaly jsme se v Bolívii na lodi na jezeře Titicaca", zní rozhřešení našeho opakovaného shledání. Jsem u vytržení, že si mě zapamatovala a ještě po více jak čtyřech letech poznala! A pak že neexistují náhody;-))).


Ano, vzpomínám si! Padneme si do náručí, vždyť pětiminutový rozhovor mi utkvěl v paměti.

Tenkrát jsem ji „záviděla“, cestovala s nějakou cizinkou a hrozně si to užívala. Já jsem taky tehdy nebyla sama, ale doprovod stál za ho.... To proto, že jsem byla s někým s kým nemám být:-).


Vyměňujeme si emaily, abychom se spojily na Facebooku. Andrejka letí do Turína, já asi na Bali, pokud si dobře pamatuji a v tom dojemném rozjímání na Ruzyni si uvědomuji, že lidé brzy zapomenou, co jsme kdy řekli nebo udělali, to všechno zmizí z naší paměti do schránky nepodstatných věcí drobností, ale lidé nikdy nezapomenou, jak se cítí v naší přítomnosti!