Slavíme, že jsem živá


Google Person Finder


Je zajímavé, jak to do sebe vše pěkně zapadá. Je 2. května a na den přesně před dvěma lety nás z vrcholků Himalájí evekuovala helikoptéra. Setkávám se se známým, kterého jsem potkala na Bali, je to Ind a nyní pracuje v Bambaji. Nemůže se dočkat až mě uvidí, neviděli jsme se pět let a přesto, že to bylo letmé setkání sleduje z povzdálí mé soustavné dobrodružství a cestovatelské eskapády;-). Hoří už dva roky zvědavostí, aby si na vlastní uši vyslechl, jak to bylo v Nepálu při tom nejničivějším zemětřesení.


Vzpomínky a dojmy jsou stále živé, spontánně hmatatelné. Ale jak do slov napasovat vděčnost za to, že smrt se nám vyvoleným vyhnula obloukem a můžeme dále užívat blahobytu života? Jak vyjádřit štěstí uvnitř a zároveň svíravě bolestný pocit, že někteří nepřežili nebo stále jen přežívají na zdevastovaném místě přírodní katastrofy? Slova nenaformulují tu agónii extáze ani deprese, ani fotografie nemají dostatečnou vypovídající schopnost.

Jeho zvědavost mu promíjím, není to potřeba vyslechnout si senzačně tragické povídání od očité svědkyně, ale sdílení autentických pocitů, které jsme oba tehdá cítili. On a mnoho dalších blízkých to se mnou na dálku prožívalo, ale on je první, kdo mi popisuje jak ta panika, jestli žiju, se v něm zmítala. A to podotýkám, že jsem skoro cizí a vůbec mě nezná.


Věděl o tom, že místo na Fidži jsem přistála v Kathmándu a to taky byla poslední informace o mně. A pak zachytil katastrofické záběry v televizi. Okamžitě mi psal přes Viber, telefonoval, ale vše bezvýsledně. Ihned na internetu vyhledal aplikaci Google Person Finder "2015 Nepal Earthquake", zadal mé jméno a telefonní číslo a svůj email. Několik dnů beznaděje a dalšího hledání a bádání po mé osobě. Pak mu jednoho dne přišel mail s potvrzením, že žiju, v jaké oblasti se nacházím a telefonní číslo, na které mi může zavolat!

Když mi to vypráví, cítím nefalšovanou úzkost v jeho hlase a to už ví, že jsem mezi živými... Ťukneme si skleničkama na zdraví a připíjíme na štěstí dalšího shledání.

Vzpomínám si, že už jsem ležela zachumlaná ve spacáku a majitel lodže přiběhl až k dřevěné chatce, že mám telefon. Stála jsem tam v černočerné noci pod diamantovýma hvězdama obklopena majestátnýma Himalájema a nevěděla, co bude zítra... V ruce jsem držela bezdrátový telefon a byla paf, že mi tam do výšky 3 000 metrů někdo volá... "Tady Ratan, jak se máš? Co pro tebe mohu udělat?"

Volá mi člověk, kterého jsem viděla zběžně jednou v životě! Asi byl překvapený, že i v této prekérní situaci se směji. Ale ano, s extatickou autenticitou mi vlastní ho ujišťuji, že mi nic nechybí a že snad nás odsud brzy vysvobodí. Vysvětluji mu situaci, že se nemůžeme pohnout z místa, protože jsme od civilizace odříznutí lavinami a sesuvy půdy nedovolují, abychom se vrátili. Ujišťuji ho, že mám kvalitní pojištění a ať se o mne nebojí. Přeje mi hodně štěstí a loučíme se. Je to dojemné...