Průchod rezidenční částí slamu Dharavi v Bombaji


Ubohé děti v Bombaji

O poznání krutější byl průchod rezidenční částí. Připomínám, že jsem v Dharavi, jednom z největších slumů v Indii.

Statistiky uvádějí, že zde žije milión lidí ale realita je prý asi tak trojnásobná, i když se to nezdá.


Odvahy mám na rozdávání, přeskakovala jsem ledovce, putovala v Himalájích, ale setkat se tváří tvář nehorázné chudobě je opravdu psychicky náročné. Procházíme temnými katakombani kde ze stěn trčí elektrické dráty, různé výčnělky a pocitově šlapeme do nějaké mokré nedefinovatelné hmoty. Je černočerná tma, takže si nevidíme pod nohy, což je dobře. Skláníme hlavy, abychom se do něčeho neuhodili a následujeme poslepu skupinu v naději, že nás průvodce vysvobodí.

Ocitli jsme se v rohu bytového bloku, nahaté asi roční děťátko stojí bosé po kotníky v té všudypřítomné špíně a se zájmem nás pozoruje. Asi i malé dítě vyhodnotí, že tam nepatříme, když máme obutí a jsme oblečení... V rychlosti lovím v tašce velký pomeranč a dávám ho bezprizornímu dítěti, to ho svýma maličkýma ručičkama ani nemůže udržet ale najednou se rozzáří a ví, že drží v rukou poklad. Má ho na hrudi a nechce se pohnout, aby mu ten oranžový balón neupadl, snad rodiče ví, že se jí...


Skupina bez povšimnutí pokračuje a já je nesmím ztratit, všechno se to odehrává v mžiku sekundy a já se po tom malém, momentálně šťastném žijícím pokladu otáčím. Děti jsou tak šťastné ve své přirozenosti, že necítí, v jaké části světa se nacházejí. Nemůžu z něj spustit oči. Pro mne právě oči lidských bytostí jsou diamanty při putování po zeměkouli. Přišla jsem na to, že těm nejchudobnějším nejvíce září, je v nich tolik světla a čistoty, že je to k neuvěření...


Nekontrolovaným pohybem zpět se uhodím do hlavy o nějaký nebezpečný výčnělek a cítím, jak mi na čele raší boule. Ale zde ve slamu není čas na osobní bolístky ani pomyšlení, tady se člověk cítí jako multimilionář, i kdyby měl neskutečné dluhy. Člověku se tají dech, když to vše vidí na vlastní oči. Vidíte lidem přímo do kuchyně. Je to jedna maličká místnůstka z níž vede žebřík do poschodí, kde jsou prkna na spaní. Viditelně nic nevlastní. V rohu kuchyně je místo, kde žena myje nádobí i sebe a tam i pere. Muži se myjí v kyblíku na ulici. Ale očividně mají obrovské rodiny žijící pospolu a díky té lásce a podpoře komunity přežívají místní nelidské podmínky.