Dneska mě ve vlnách napadlo udělat srovnání mé osoby.

Deset let uběhlo od mé první návštěvy na Bali.

Moje kamarádka Evička mi připomněla, že jsem poprvé tady byla v roce 2007. Ona se zde zamilovala do muže, kterého si pak vzala (Čecha:-) a já se zamilovala do ostrova, jenž pro mě znamená DOMA.

2007

Byla to moje první exotická dovolená a já jsem fakt byla nadšená, ze všeho co se tady dělo. Vše jsem mocně prožívala, když to byla potápěčská výprava se vším všudy, znáte to, ponory a pak noční hýření. První noc když jsme dorazili, tak jsme vypili všechnu slivovici na 3 týdny a tu zapíjeli pivníma hvězdama:-). Místní pivo se jmenuje Bintang a znamená hvězda:—))). A pak opici šla rozchodit do Opičího chrámu v Ubudu. Tam jsem se smála, byla tam jedna opička, která se pravděpodobně včera sundala a taky v kocovině klimbala a v sedě spala:-). A tak to bylo vlastně pořád dokola. Ranní utrpení, probrání u kávy, fantastické ponory u vraku, s žralokama a mantama, pak jídlo, pivko a zábava. Jo byla to pohoda, exoticky fantastická, ale stejně jsem více řešila a myslela, než cítila. A hlavně jsem se vysávala, protože jsem všechny ve skupině bavila, aby byla zábava. Pro mě ty hospodské kecy a arakové závody byla nuda, ale já nevěděla, co je to spiritualita i když tady byla všudepřítomná. Byla jsem v sobě, ale spíš v hlavě, srdce sice bušilo, ale to pro to, že to snové byla realita.

Moje nadšení neznalo mezí a tak jsem všem lezla na nervy. To víte, exluzivní vodopády, chrámy, sochy, umělecké předměty, trhy s dolarovými hadříky, místní s bezzubými či betelnutovými úsměvy. Byla jsem vyplesklá, jak vypadá pravá na stromě zavěšená vanilka. A na co jsem si nejvíce brousila zuby, byly houbičky:-). Hledala jsem náhražky za ty vnitřní melancholické pocity, které pořád nebyly v souladu s tělem a duší. Neuměla jsem vypnout, byla jsem hyperaktivní, neustále hlučná a furt jsem se něčeho dožadovala. Byla svá, prostořeká a suverénní, náladová… Ale ani v té kůži frajerky, co se nasouká do neoprenu, zvládne proudové ponory a jede se po tmě na té jejich rachitické bárce bez záchranné vesty dívat na delfíny, když se po rozednění hemží v průzračném moři, necítila komfortně. A jediné, co jsem opravdu vnímala, že pocitově mě tu něco táhne, něco vnitřně známého nepojmenovatelného.

2017

No jen se podívejte, je tam nějaká podoba.-? Zdá se, že jsem to stále já, jen trochu vyměněná, více pokorná, sečtělá a hlavně vděčná. Vdečnost cítím hlavně za to, kam jsem to za těch 10 let dopracovala, myslím ve stupnici osobního vývoje a oduševnění mé mrtvé půlky:-). Za to, že jsem to nikdy nevzdala a i když jsem v kómatu bolesti skoro umírala, tak jsem se rozpomněla na ten pocit, co jsem tenkrát v roce 2007 tady cítila. Že se moje mysl rozpomněla, co jsem říkala, že na Bali chci strávit kus svého života. A pak mě neviditelná ruka a hlas vlastního srdce dovedly až zpět na tento bohy požehnaný ostrov, kde se JÁ hledá jako všude jako jehla v kupce sena:-). Kde se samovolně svoucnost léčí, pokud si to člověk dovolí a odevzdá se víru personálního posunu. Však víte, je to na knihu a já to jednou sepíšu. Jen mi to nedalo, abych se s vámi o ty osobní etapy a rozdílnost povahy nepodělila.

Takže hurá!!!!

Za vlastním JÁ♥♥♥