40. oslava života


Bali Silent Retreat


Co bych vám asi tak řekla? Že to byla ta nejlepší oslava ve společnosti sebe sama;-)))? V tichosti duševní pokory a vděčnosti za všechny odžité roky na vlnách lásky a radosti... Že jsem to moc potřebovala a že už jsem si to dlouho slibovala, ale pořád odkládala?

Možná to někdo nepochopí a nebo někteří po tom taky touží, ale nedovolí si, aby byli sami v ústranní. Možná se toho bojí, co by dělali, kdyby neměli telefony, kompjůtry, sluchátka v uších, příliv informací, úkoly a pokyny v diáři, rozplánované hodiny na minuty. Ale občas nicnedělání a být v tichosti vlastní vnitřnosti je to nejlepší poznání. Doznání, co nám chybí a finálnil přiznání, po čem naše duše touží. Když jsme v tichosti, naše srdce promluví. Velice tiše, ale srdceryvně, ať ho opět neumlčíme. Protože když neustále mluvíme, tak ho neslyšíme... Neposloucháme, nevěnujeme mu pozornost a ono schne ve spíži tělesné soustavy jako pecen chleba, jenž brzy okorá. A tak je to i s náma, zůstává po nás je seschlá kůrka a uvnitř to vše sesychá zaživa. Z oázy tělesna se stává sahara.


To bych nebyla já, abych neměla něco extra. A navíc být sama, to je moje parketa, protože samota odkrývá pravé já člověka. Ono se to nezdá, ale je to svatá pravda. Tak jsem si to znovu naordinovala, protože je to ta správná medicína. Elixír sebe sama. Potrava života. Duševní pohoda a interní čistota. Mentální hygiena a dokonalá obroda. Vždyť už jsem po tom toužila bezmála tři roky a až teď jsem si to opět dovolila. Takové mlčící půsty už mám za sebou. Sedmnáct dní v budhistickém retreatu na Sri Lance, pak dva měsíce na ostrově a pak deset dní Tushitě v Himalájích. A teď jen pár dní, zato velice intenzivních.

Byla to docela parádička. Meditace, jóga, orgasmická snídaně. Očista těla v holy water z chrámu (svatá voda). “Melukat”, je jeden z nejspirituálnějších obřadů tady na Bali a má docela grády! Pak si lebedila v houpací síti a tu pozvolnou transformaci sebe sama mlčky pozorovala v zákoutí zelené džungle. Na tváři jsem měla opět ten nebeský úsměv, co mají mniši, když jsou vymeditovaní v samadhi;-)))).

Jen jednou u oběda mě mysl vyrušila. Začala vrtat do minulosti, jak jsem to měla těžké a co všechno mě smetlo psychicky za ty roky až k zemi. Vnitřnosti se mi sevřely, ale já se ubránila, místo abych se melancholicky litovala, tak jsem neslyšně k mozkovně promluvila: “Domluvily jsme se, že všechno minulé je zahlazené, odpuštěné a ze mě smyté. Tak zase nezačínej, neprospívá to ničemu a já dneska načínám novou etapu. Čistou, vydetoxovanou, průzračnou a skvostnou. Pokojnou a bezmyšlenkovou.” Mysl démona sklapla, pokrčila ramena a definitivně to vzdala. Pochopila, že jsem silná a odhodlaná a že žádné vzpomínky či podtrhy mi den nezkazí. Jsou minulostí a jé žiju permanentně v přítomnosti.


A pak jsem hodiny seděla u řeky a jen tak se kochala. Viděla jsem ledňáčka!!! To je pro mě největší narozeninová pecka. Jednou to kolem mě prosvištěl a já trpělivě čekala, že kolem mě opět prolétne. Věřila jsem, že mě pohladí pro duši, protože ten tyrkysový pták je prostě poklad. Barevný skvost pro štětce malířů. A opravdu, když jsem zvedla hlavu, tak nade mnou letělo letadlo a pak znova ledňáček, můj ptáček. Motýl Emanuel taky doletěl, byl tam i žluťásek a veverka, jedna slípka a kráva Berta.