Už několik dní místní balijští kluci přicházeli, stáli na parkovišti a vysílali prosebné pohledy a gestikulovalu, zda by si mohli do bazénu naskákat. V moři se nedá koupat a smočit se v těch tropech a zaplavat si, je neskutečná úleva. Ale víte jak, postarší sousedi, máme tady klid a žádné vzruchy, tak jsem neměla dost odvahy. Ale když jsem včera plavala a oni tam opět stáli a vypadali jako andělíčci s touhou si zaplavčit, byla ve mě duše malá a scvrklá. Soustředila jsem se na tempa, abych je neviděla a pak v jeden moment mě zalila taková potupa, že já si tady plovu jako nějaká panička a oni chudáci ještě třeba nebyli v životě v bazénu. Takže vystrčím hlavu nad vodu a s úsměvě na ně mrknu: ”Ok, ale jen 10 minut.” Oni jásájí, dávají mi palce nahoru, úsměvy mají od ucha k uchu. Jsou tři, odběhnou a vrátí se v dvojnásobném počtu;-). “Dobře, než skočíte do vody, tak si dáte sprchu”. Neodmlouvají. Vzorně se umývají a pak s obrovskou radostí do bazénu skákají, jsou šťastní jako blechy a já s nimi. Plavat umí jen dva nejstarší. Ti menší se jen přidržují okraje bazénu a ručkují. Pořád dokola, ale stejně jsou nevýslovně šťastní. Chvilku se tak bláhově radují až se ve mně probudí učitelské pudy a názorně jim předvádím, jak se plave. Pak každého vezmu na ruce, nehnou si na ně na břicho a koupou nohama a plavou kraula. Samozřejmě, že je držím nad vodou, je to jen první zkouška. Jen dva mají odvahu a zkouší to. Ti ostatní kroutí hlavou a smějou se. Stydí se nebo bojí, ale nikoho nenutím. Šplouchají a ve vodě si hrají. To jim stačí. Pak s těma dvěma plavoucíma si dáme závody, kdo bude rychlejší. Ostatní nás pozorují a fandí. Anglicky neumí, tak komunikují nohama rukama. A já jsem neskutečně ráda, že jsem je obšťastnila. Tolik veselí a bezprostřední radosti se jen tak nevidí. A ještě když se šestkrát vynásobí, to je pak neskutečné multiplikační štěstí!!!

Nádhera je, jak vidím, jak se snaží. Fakt zkouší tempa, kopou nohama. Balijští plaváčci. Pak jen tak z plezíru udělám nějakou ásanu (jóga pózu), tak se vždy protahuju a oni to po mě opakuji, sami od sebe. Uchopí palec u nohy a natahují nohu do strany, jsou to pašáci. A pak se ptám, jestli umí mantry. Oni okamžitě v sixtetu začínají zpívat mou nejoblíbenější Gayatri mantru. Ten nejmenší vyskočí nahoru, sedne si do pozice lotosového květu. Na ruce jedné vykouzlí mudru a drouhou přiloží k srdci a zpívá posvátné texty. Moje srdce pumpuje radostí, tak to jsou teda borci. To je právě to, co mě tady na Bali drží, že jsou od malička tak hodně spirituálně vyspělí. Mají mé hluboké poklony.

Po hodině vodních radovánek přijde místní domovník, co se stará o chod resortu a klučíci znejistí a okamžitě se loučí. Ještě se ujistí, že besok (zítra), můžou přijít zase a i když v cizím jazyce nekomunikují, “děkuji” v angličtině znají;-). “Terima kasih. Thank you.” Odmění mě úsměvy, mávají mi a skáčou radostí. Tomu se říká kolektivní štěstí. Hormony radosti ve mě pulzují jako právě vylíhlí pulci a hladina bazénu se stále vlnil, je nabitá rou čistou dětskou energií a samovolně se ve vodě mísí štěstí a euforie hravosti.

Ve mě kolují boží pocity, jak jsme si to užili.🏊🏻‍♂️🏊🏿‍♂️🏊🏻‍♂️🏊🏿‍♂️🏊🏻‍♂️🏊🏿‍♂️

A tak se vydělává karma;-). Je naprosto zdarma, když je upřímná a vychází ze spontality života a dobra❤️❤️❤️

Plna lásky a naplnění v dny všední vám mává

Alexka a Plaváčci z Bali🤗🤗🤗