Pátek třináctého!!!


Salsa Party na Bali - pátk 13. je nejlepší


Ráno točím video pro projekt ŠŤASTNÁ HLAVA, jaké pověry nás udržují, že pátek 13. je nešťastný a čekají nás samé katastrofy... Od malička vím, že to jsou jen samé výmluvy, abychom to, že se nám nedaří na něco svedli. Vždycky, když se probudím, tak si pomyslím, že právě ten párek s častnou číslicí bude parádně vymazlený a povedený. A když si to po ránu takto řeknete, tak to tak bude. Je to prostě tak, jak si to v hlavě nastavíme a já věřím, že se udají perfektní věci;-))).

Ráno jsem se pomazlila s fenečkou, je nějaká nemocná, tři dny nejí, majitel trvdí, že ji chtěl někdo otrávit. Jak byla štastná a plná života, když se tu zabydlela, tak teď je naprosto bez života a mdlá. Chudinka. Tak jí servíruji rýži a vývary, aby se dostala do pohody. Pak půl dne strávím na pláži ve stínu palmy a pozoruji vlny, dneska obzvláště bouří a rozprskavají se o skály. Už mám takové rituály, procházka, pozdravy slunci a pak zapisuji své pocity, co se mi hlavou honí.


Na oběd si udělám ovesné vločky a pak příjdou kluci, balijští plaváčci. Učíme se plavat, skáčou do bazénu s tak nakažlivým entusiasmem, že zkrášlí můj den. Když postuji naše fotky na Instagram, všimnu si zprávy od kámoše Japonce, který mi píše, že dneska je nějaká “pool party” v rytmu salsy, ať dorazím. Já už měla párty v bazénu teď hodinu a cítím bicepsy od toho nošení při zkouškách plavání;-). Mám hlad jako vlk a pak, i když jsem se těšila na tvoření, tak říkám YES/ANO neplánovanému pozvání a tomu, co mi život přináší. Vezmu si šaty s plameňákem a nasednu na Skupíčka a jedu do Canggu. Na parkovišti potkám svou partu a jdeme do tanečního víru. Když jsem před šesti lety v Ubudu viděla, že někdo rozjíždí hodiny salsy, tak jsem si myslela, co to jsou za blbosti, kdo by se chtěl učit tady tyto latinské kroky, když Bali má své unikátnosti a vidíte, ze salsy se na Bali stal kult. Balijci i balijky tančil, jako by se na Kubě narodili a bulé, cizinci jim kupodivu svým temperamentem i pohyby stačí. Wow, tolik šmrncovní nálady a extatické radosti až oči přecházejí. Salsu jsem naposledy tančila na Kubě v roce 2008 a až teď jsme pocílila, jak mi chyběla a to jsem včera na to myslela, že bych zase ráda tančila. Vidíte, jen jsem si to usmyslela a náhoda tomu chtěla, že jsem se tady dneska ocitla. Nebo to nebyla náhoda a já si to podvědomně do života přitáhla, když jsem pomyslela na to, co bych si přála;-? A tak jsem tančila, vlnila boky a jen pozorovala, jací jsou všichni taneční mistři. Pár mužů mě vyzvalo k tanci a na salse je skvělé právě to, že se všichni střídají a na nikoho se nefixují a tak energie proudí mezi všemi.


Byl tam jeden zajímavý kluk, seděl odděleně, hrál si s telefonem. Pak i tančil. Natáčel západ slunce od infinity bazénu. Vím, čím byl jiný, byl bílý;-))). To jsme my cizinci tady všichni, ale vždy poznáte, kdo je tady nový, protože je ještě z civilizace vybledlý a má neopálenou kůži. Párkrát jsem se na sebe podívali. Všichni se rozprchli, pokračují v taneční seanci na jiné lokaci. Se známýma se loučím, beru si svou mošničku s jsem na odchodu. Když mě ten běloch s tričkem New York vyzve k tanci! Vlníme se v rytmu, je tanečník, bodejť aby ne, vždyť je z Brazílie!!! A pak mluvíme. Setmělo se, jen hvězdy na nebi a moře šumí. Konverzace se rozvine a pomalu směřujeme k parkovišti. “Mně se nikam nechce”, říká. A aby se ta chvíle neutla, tak roztahuju ručník na parkovišti mezi skutrama a on mě baví. Má zajímavé příběhy a je naprosto NORMÁLNÍ. Žádné egoistické záplaty, je naprosto přirozený. To se v dnešní době moc nevidí. Mluvíme o stylu života ve městě, žije už 15 let v New Yorku a má v plánu se přestěhovat na Bali, protož