Moje narozeninová výprava do ticha začla opět famózně. Symbolicky oduševněle. Jedu na Skupíku vytyčeným směrem k Bali Silent Retreatu, paní navigace s Google maps mi našeptává do ucha, ale pak se nějak zasekla. Jedu a nechápu, proč všichni jedou v protisměru?! Až na mě velký autobus zabliká a ukazuje, že se mám otočit;-) Jo, viděla jsem tam zákaz vjezdu, ale nějak jsem si neuvědomila, že to platí i pro mě. Otáčím se a najednoumi to nějak podkluzuje, řídítka se smýkají, už neposlouchají. To je ale páni prekerní situace. Netuším, co se to děje. Dobrzdím, hádejte kde?! U opraváře motorek!!! Úplně na centimetr přesně u jeho otevřené garáže! V ten moment chápete, jak je to vše univerzálně nalinkované... Kdybych špatně nezajela do jednosměrky, kdo ví, kde bych v rychlosti zahučela a jak dopadla, a tak se to nějak metaforicky dneska skládá;-)). Opravář ukazuje na kolo, přistaví mi židličku, já si hačnu a pozoruji jeho zručnou řemeslničinu. Má páčidlo a já kulím oči, co to provádí. Za několik okamžiků, vytahuje prasklou duši!

Takže den před mýma 40. narozeninama mám fungl novou duši napěchovanou vzduchem jedna báseň. Duše jako prezent je asi to nejlepší, jak načít nové desetiletí!!! Za osmdesát korun českých. Tu starou, dvakrát prasklou a zafačovanou jsem majiteli skutru nafotila, aby věděl, jak si s lidskými životy zahrává. Ještě jsem si tu zbrusu novou duši dala na krk, jako vítězný věnec pro šampióna, abych si vždy připomínala, jak jsem vyhrála. V loterii štěstí na balijském předměstí. A jak jsem byla nadšená, že má duše je napumpovaná a celistvá, tak jsem se z extáze nové životní fáze nějak zacyklila;-). Navigace to nepobrala a já někde, neznámo kde, kroužila. Když jsem po půlhodině v ruchu chaosu dojela opět před tu samou opravnu, tak jsem se z deliria nové duše probrala, zastavila a s Googlem se rozloučila. Zachránila mě apka Maps.me, která funguje i bez datového připojení! Díky Bohu za ni!!!Nastavila jsem si tam vesnici, do které potřebuji a jen jsem nasedla, už jsem tam byla;-). Už to zase všechno jelo hladce jako po másle.

Dojela jsem do recepce retreatu, kde se nemluví a lidé jsou tady proto, aby si dopřáli nerušené chvíle v tichosti vlastní osobnosti. Prostředí je úchvatné, uprostřed rýžoviště a vítá mě recepční, co mluví za tři lidi;-))). Tak ukecanou entusiastickou holčinu jsem už dlouho nezažila a to pracuje tam, kde se nemluví! Chudák holka, ještě že je za branou v chatové (čti čatové;-) zóně, jinak by to pro ni bylo neunosné;-))). A tak s novou duší, vnitřní spokojeností, plná dobrodružství kráčím do ráje Bali, kde lidé jezdí, aby si odpočinuli od mluvení a odhodili všechny přístroje, protože je k žití nepotřebují... Já se na to tak těším🙏🙏🙏

Pomalu ale jistě se ponořuji po pasti slasti pramenící z interní spokojenosti, do zase budou zápisky... Když totiž člověk mlčí, o to více má inspirace a energie na rozdávání, tak se těšte💋💋💋!