Finále cestovní story korony - repatriace do vlasti

Cestovatelka nomádka Alexka

Odžité drama z Paříže už znáte.

Lidičky i řidiči při odjezdu repatriace byly úžasní. Jeli jsme jako po másle. Ani na jedněch hranicích nás nekontrolovali, asi byli rádi, že se nás zbavili.

Ráno v Německu jsme poprvé zastavili u otevřené beznínky, tam jsme si mohli koupit snídani, už jsme byli asi 250 kilometrů od Prahy.

Vylezla jsem z autobusu (samozřejmě v roušce) a říkám vesele klukovi, co mi pomáhal večer v buse hledat brýle:”Dobré ránko!” Letím na toaletu a dobít energii nějakou evropskou laskominou.

Pak vylezu ven, slunce svítí, vzduch je jarní, jako by se svět vůbec netrápil.

Neznámý říká: “Jak jsi mi tak mile řekla dobré ráno a česky hezky, málem jsem ti dal pusu!”

Já se směju. Ta rouška je asi nějaká přitažlivá, mám větší úspěch, než kdybych nebyla maskovaná;-)!.

Pak si odkryju roušku a v dostatečném odstupu lačně piju.

“Máš u nosu jebáka.” No já se několik hodin neviděla a u umyvadla v zrcadle jsem roušku měla a na obličej si sahat nemám bo korona. Tak se směju.

To je dobrá seznamovačka;-). Domlouváme se po karanténě na procházku. Letí ze San Franciska a vykládá jak náročná a nákladná cesta to byla.

Říkám, ať si mě najde na Facebooku a on říká:”Sama na Cestách! Tě znám! Tě sleduju pěknou dobu!” A fakt mi ukazuje obrazovku kde je palec nahoru “to se mi líbí” u mé blogerské stránky. Tak to je fakt legrační, to jsou mi věci.

Áda je hodný, půjčí mi telefon, abych si mohla zajistit odvoz do karantény a brnknout mamince, že už jsme překročili hranice. Maminečka zlatá je šťastná jako blecha. I když před několika dny mi slibovala, že mě za ty nervy, co se mnou měla, uškrtí;-))) Tak nevím, jestli nebude lepší korona než moje máma, která mi dá co proto, jak jsem ji o klidné spaní celých deset let připravila (to teď je samozřejmě velká nadsázka a sranda;-().