Tak nakonec se ta včerejší nostalgie ze Sametové revoluce rozpustila v procházce. Ušla jsem spoustu kolimetrů a z vrcholků sestoupala do údolí. Všechny kavárny byly zavřené a prostě dát si kafíčko a zákusek absolutně bez šance v té malebné vesničce. Jediná šance byl krámek na Promenádě. Tak jsem si koupila vánoční marcipánovou štolu a jogurtový nápoj k tomu. Sedla jsem si na schody vedle obchodu a labužnicky baštila tu dobrotu a přitom pozorovala, jak dva jeřáby boří starou stavbu. Bylo to jako z akčního filmu. Dívala jsem se, jak se rozkládá něco, v čem donedávna přebývali lidé a teď je to jako stavebnice, brzy padne popelem. Sluníčko mi prohřívalo tělo a já pozorovala, jak to tady mají pěkně vymakané, aby se neprášilo z toho, co demolují, tak okamžitě stříkali hasiči. Velmi pozoruhodné a chvályhodné. Místní si to natáčeli a já jen žvýkala a slastně mroukala jako kočka, co se na slunci vyhřívá. A když jsem si tak vědomě pochutnávala na té dobrotě, kolem chodili lidi a nemohli ze mne spustit oči. Až jeden pán se na mě tak zálibně s úsměvem podíval a s gustem popřál:”EN GUTE!” “Merci, danke;-)”, zasmála jsem se. Konečně jsem si zase po dlouhé době připadala jako ofrklá cestovatelka, která na konvence nedá a byla jsem tak svobodná a svá, jak jsem tam tak bezprostředně na ulici seděla. Sama. Tady ta místní konformita, unylost, zásadovost, příkrost, ty jejich studené švýcarské čumáky, odtažitost, povrchnost. Nevím, zda to, s čím se tady každodenně setkávám má nějakou přednost. Každopádně já si svačinku užila a byla nevýsostně šťastná.
A pak jsem se poprvé tady svezla autobusem! Samozřejmě v roušce;-(). Pan řidič byl úžasný, když jsem se zeptala, jestli si můžu koupit lístek, protože ani nevím, jak to tady chodí, s lišáckým úsměvem prohodil:”Vy můžete úplně všechno, slečno!”. Předpokládám, že se v této úzkoprsé zemi nenarodil;-(). Takže slzy, plačky, chmury příroda nebo dobří lidé spraví
Mějte se rádi a neohlížejte se na to, co si myslí ostatní;-().
Až jsem tuto epizodu sepsala, uvědomila jsem si, že v zemích třetího světa, kde jsem tak dlouho žila, se vše odehrává na zemi. Na ní se jí, na ní si hrají, učí, modlí, spí, posedávají a diskutuji. Autenticita nechybí a nikdo nad tím nepřimhouří obočí. A to mi tak neskutečně chybí! Uvolněnost duší!!! A tak mě napadá, že bych ty přirozené manýry zavedla i tady, v jedné z nejpřepychovějších zemí na Zemi;-))).
Rozpustile spokojený úsměv zasílá,
Vaše Alexka #jsemstastnahlava
Comments