© 2016 - 2018 SAMA NA CESTÁCH ओं♡♫

  • b-facebook
  • YouTube - Black Circle
  • Twitter Round
  • Instagram Black Round

návštěvníků

Vystřízlivění ze Ze-mě-třes-ení - 26. - 27. dubna 2015 - Lho, Nepál

April 26, 2016

 

Každý se k události postavil svým osobitým způsobem. Místní první den truchlili v dlohotrvajících ceremoniích pro zemřelé. Jejich nářky se ztrácely v troubení a bubnování starodávných hudebních nástrojů. Oplakávání těl bylo srdceryvné a rozloučení s jejich dušemi hluboce emotivní. 

V místních horách žijí především obyvatelé tibetského původu a jejich budhistická víra posiluje pozůstalé v zákonitostech reinkarnace, kteří se tak se zemřelými loučí jen na chvíli. 

 

Jediné, co se zračilo v jejich odevzdaných pohledech, byla pokora a mír. Družili se v komunitě, vyčkávali oddaně na minuty příští na pláni pod velehorami, naprosto bezprizorní, bez střechy nad hlavou, přežívali pouze na holé zemi pod celtami. Duševní vyrovnanost s prokazatelně čitelným klidem místních obyvatel se mísila s průzračným vzduchem a krystalicky čistou nadějí, že přežijí. Strávit všechny následky přírodní katastrofy vyžaduje značné úsilí a soustředění. Vědomí lidí v těchto nadmořských výškách pracuje na vysokorychlostních frekvencích zintenzivňující prožívání i cítění. Prána je brána k vyšší moci zavolané kupomoci.

Události všedních dní zdobí jejich obětiny, rty v šepotu recitují mantry a černí orli střeží jejich obydlí z výšek, jež se dotýkají nebes. Nic zbytečně nepřeceňují, žádné prožitky zbytečně nedramatizují, jsou smysluplně činorodí a soustavně vydýchávají roztodivnosti přírody. Jednoduchý životní styl nenabízí prostor k psychickému zhroucení či nemístným reakcím, tyto emotivní výdobytky nezdobí jejich bytí na rozdíl od psychicky labilních človíčků zhýčkaných blahobytem vyspělého západního světa. Především pravidelné akty víry udržují žádoucí mentální hygienu všech jedinců na pomyslném maximu vysokohorské úrovně.

 

Obdivuhodná vznešenost a harmonie se zračí ve všech projevech tohoto spirituálně vyspělého obyvatelstva na míle vzdáleného od civilizovaných oblastí. Celou svou bytostí se plně soustředí na přežití, jsou odolní vůči větru a dešti a ani poryvy strachů či další uragány záchvěvů  bezmoci nevymlátí jejich rodné kořeny zapuštěné zde hluboko v zemi.

Jejich akceptace nenadálé situace je obdivuhodná. Dimenze lidské důstojnosti je bezbřehá a patří jim má hluboká poklona. Pro mne jsou mistry žití, učiteli bytí bez lpění a nervových zhroucení.  

 

Pohled na tyto zubožené, přírodním neštěstím zdevastované lidské bytosti a jejich příbytky byl krutější než všechny horory 21. století. Přijetí nenadálé situace bez přikrášlování, tak jak je, v její syrové, surrealistické podobě bez dramatizování, stěžování a lamentování, byla tou nejvýstižnější životní lekcí pro turisty, kteří se na místě vyskytli. Oduševnělé bytí zdobí jejich žití. Jejich prosté životy jsou klenoty a pro poutníky západní provenience mohou být v mnoha ohledech vzory.

 

Diametrálně odlišné vnímání a jednání se mísily mezi příchozivšími turisty. Cizince zaplavovaly smíšené pocity - prvotní chaos se přeměnil v šok, panika se postupem času vystupňovala do hlubokých depresí a chvilkové euforie z přežití vystřídaly nepojmenovatelné emotivní výlevy gradující v neadekvátní neurotické projevy. Stres byl rozpuštěn v už tak dosti řídkém vzduchu a napětí by se dalo pomyslně krájet. Vibrace negativní energie otřásaly i odolnými náturami a ustát zemětřesení v porovnání s proměnlivými člověčími náladami bylo to nejmenší. Lidská pokora se vytratila do nedohledna. S politováním musím konstatovat, že vděčnost za život nefiguruje na seznamu životních hodnot většiny lidských bytostí ze Západu. Úcta a respekt, tato slova jako by byly pojmy ze slovníku cizích slov.

 

Jediná otázka, která zůstávala trvale viset ve vzduchu a vyplňovala mé chvíle kontemplace, byla: „Proč jsou tak očividné rozdíly mezi chováním a přístupem jedinců ze „zahraničí” a místních z „třetích zemí”? Je to snad tím, že nejsou psychicky ani fyzicky připraveni na nepředvídatelné podmínky nejvyšších velehor světa? Tuší vůbec, do čeho se pouští, a co vše na ně čeká na cestě za uspokojením svého snu či ukojením potupného ega? Ví, jaké nástrahy na ně číhají na každém kroku treku? Jak dalece si dokáží přiznat, zda na vrcholové výkony ve velehorách opravdu mají a nebudou ostatním přítěží? Odváží se vyhodnotit vlastní možnosti a rozpoložení bez dotyku černého svědomí? Jsou zdatnými jedinci v extrémních situacích a přeborníky na krizové rozhodování, jenž takové parametry psychiky toto výjimečné prostředí vyžaduje?”

 

Pozorováním a „místním šetřením” lidského charakteru jsem dospěla k závěru, že absolutně chybí jakákoliv sebereflexe vlastních limitů a hranic svých schopností. Samozřejmě nelze generalizovat, ale převážná část doposud odvážných, v cizině narozených, pak v hodinách pravdy na postiženém místě psychicky strádá, sáhne si na pomyslné dno svých možností, beze zbytku vyčerpá zásobárnu svých sil na mnoho dalších dní a na základě toho pak ovlivňuje negativně okolí nebo jedná nevybíravým způsobem. Mnozí v sobě skrývají strachy a pochyby, litují toho, co v minulosti neučinili, a trápí je malichernosti namísto toho, aby byli vděční, že žijí. Nežijí v přítomnosti, jejich pozornost odvádí bludné domněnky a jejich mysl se tříští do vodopádů dohadů a nepřekonané bolesti z nezdarů či potupných ústrků. Prachobyčejné situace je uvádí do rozpaků, postupem času se odkývají slabé stránky, agrese a obnovují se jejich bolesti a rány uštědřené v minulosti. Vytvářejí si nepodložené iluze a obelhávají sami sebe opojnými iluzemi a nesmyslně se trápí neexistujícím. Jediné, co je zajímá je, jak se doma opijí, (aby na vše co se odehrálo definitivně zapomněli a vytlačili násilně své pocity do nevědomí, poznámka autorky).

 

Je strach  ze smrti opravdu tím největším démonem lidského žití? Jak je možné, že lidé neumí ocenit to, že ŽIJÍ a DÝCHAJÍ horský vzduch plný elementů energií? Proč neustále něco řeší, vymýšlí a utíkají před vlastními fóbiemi místo toho, aby si je vnitřně zpracovali? Je tak těžké vychutnat si dosytosti ten slavnostní přeživší moment kafastrofy? Co víc bychom si mohli přát? Jen BÝT, TEĎ a TADY, živí, zdraví a optimističtí než se na nás zřítí laviny...

 

Jak se říká, „měli jsme štěstí v neštěstí”. Vždyť nikdo nebyl zraněný, měli jsme střechu nad hlavou dřevěné chaloupky, jídlo a pitnou vodu, přívětivé zázemí, a i když jsme se nacházeli v nadmořské výšce přes tři tisíce, teplota se v noci pohybovala kolem osmi stupňů, zdálo se, že nás nic neohrožuje na životě, a navíc zasněžené vrcholky osmitisícovek velkolepě oslňovaly naše výhledy do okolí. Tyto osudově příznivé momenty stály za pokorné chování a příjímaní laskavostí s vděčností za relativní bezpečí.

 

 

 

 

Please reload