© 2016 - 2018 SAMA NA CESTÁCH ओं♡♫

  • b-facebook
  • YouTube - Black Circle
  • Twitter Round
  • Instagram Black Round

návštěvníků

Bizarnosti neštěstí a pomíjivého bytí - 30. dubna, Lho, - 2. května 2015, Kathmandu, Nepál

April 30, 2016

 

Dny se koulely pomaličku jako kuličky do důlku. Nutno podotknout, že po celou dobu jsme měli v horách dobrý servis, pravidelné rutiny snídaně-oběd-večeře byly opěrné body udržující nás při životě. O perličky z života po zemětřesení nebylo nouze, tak například po pěti dnech majitel lodže (jak se říká ubytovacím zařízením v Nepálu) namontoval na střeše satelit pro příjem televizního signálu. Fungující obrazovka byla první vlaštovka, která nám zprostředkovala záběry z ničvé katastrofy. Vidět na vlastní oči tu neskonalou spoušť, která připravila o životy rodinné příslušníky a zdevastovala obydlí i nejhonosnější památky bylo frustrující. Jak se říká, mnohdy lépe nevědět a my na vlastní oči spatřili, jaké neskonalé štěstí jsme měli, že jsme přežili a jsme v relativním bezpečí a komfortu. Prostřednictvím televizního přijímače se vzdedmuly vlny úzkosti a strachu, snížily psychickou náladu na bod mrazu. Otazníky zaplňovaly naše mozkovny. Přežili jsme, ale co s námi teď bude. Potravinové zásoby se každým dnem rapidně ztenčovaly, vždyť hladových krků bylo nespočet.

 

Spojení se světem jsme měli, české velvyslanectví kontrolovalo pravidelně naše počty a jakmile si odšrtnuli ze seznamu všechna jména, už se neozvali. Informace, co s námi bude, byly plytké a nejasné. Jediné, o co jsme se mohli skutečně opřít byla naše vnitřní naděje. Víra, že se dostaneme bezpečně dolů a domů.

Největší podporu z domoviny zajišťovala sestra kamaráda, která nám pravidelně volala na pevnou linku do vedlejšího hotelu a informovala nás o všech skutečnostech a možnostech, jež jsou pro nás dostupné. S „nasazením života” o nás na dálku báječně virtuálně pečovala a povzbuzovala. Obvolávala naše známé a postovala na Facebooku nadějná souvětí. Patří jí mé neskonalé poděkování, protože obětovala několik dní a nocí svého soukromého i pracovního života v náš prospěch, nehledě na účty za telefon, což je uctyhodné. Vlasti, děkuji!!!!

 

Také majitelé cestovních agentur nás den po dni telefonicky ujišťovali, že se pokouší sehnat helikoptéru, bylo zřejmé, že dělají vše, co je v jejich silách, aby nás co nejdříve dostali dolů. Vyzývali nás, abychom byli připraveni na odlet kdykoli, proto jsme se každé ráno sbalili a vylezli na kopec pod klášterem, kde vznikl provizorní heliport a odevzdaně vyčkávali na přílet helikoptéry. Tyto rituály se opakovaly několik dní po sobě, bezúspěšně. Trpělivost a statečnost byly na místě, dvě sudičky, které soucitně nabádaly k psychické odolnosti a přijetí skutečnosti s různými variantami zakončení…

 

Setkali jsme se i s nechutnými paradoxy, že někteří podnikaví jedinci chtěli vydělat na neštěstí druhých k vlastnímu obohacení a nabízeli nám vyslání helikoptéry za přemrštěné ceny - 10 000 USD za let pro pět osob, po několika dnech už to bylo JEN pět tisíc…

 

První naděje svitla až šestý den, když jsme poprvé zaslechli zvuk příznačný pro helikoptéru. Všechny poháněla zvědavost a splašeně se drápali na kopec, kde přistál vrtulník Lékařů bez hranic, který přiletěl poloprázdný. Záměrem bylo pouze zrevidovat počty lidí, jejich zdravotní stavy a životní podmínky. Přivezl s sebou jen malý náklad potravin pro mnichy, lékaři vyslechli místní a poté odletěli, nenabrali nikoho, aby ho odvezli z horské vesnice do města.

Druhý „posel dobrých zpráv” přistál tentýž večer, byla to první soukromá helikoptéra, která evakuovala čtyři Angličany a jednoho průvodce, čtyři nosiče i s výbavou ovšem nechali na místě.

 

Duben se přehoupl v květen. Nakonec jsme se přece jen dočkali. Sedmý den pro nás přiletěla nepálská vládní helikoptéra s ruským pilotem, který postupně ve skupinkách svezl všechny turisty i náš doprovod do Kathmandu. Když přiletěl vrtulník poprvé, nastalo chaotické přestrkování. Helikoptéra sice dosedla, ale po několika minutách odletěla prázdná, protože takhle neorganizovaně nešlo bezpečně evakuovat. Než přiletěla znovu, zorganizovali jsme se do skupinek a určili pořadí, kdo kdy poletí. Poté už vše šlo hladce. Lidé byli spořádaní a poslouchali pokyny, takže záchranná akce proběhla bez problémů. 

 

První instrukce zněly, že poletíme bez jakýchkoliv zavazadel. Začala panika a lidé na sebe věšeli co mohli, aby si s sebou vzali aspoň to nejcennější. Následně nám povolili odletět s příručním zavazadlem. V helikoptéře nebyla sedadla, seděli jsme jen na holé zemi, natlačení vedle sebe, aby se nás tam vlezlo co nejvíce. Nejkrásnější počin byl, že jsme si sami určili, že vždy poletí stejný počet turistů a stejný počet Nepálců. Ještě než jsme naběhli do vrtulníku, museli jsme zaplatit „odletovou taxu” - jeden tisíc nepálských rupiíí majiteli pole, na kterém vznikl provizorní heliport, protože bylo totálně zničené. 

 

Můj první let helikoptérou se odehrával v nepopsatelně dojemném pocitu vděčnosti, že nás převáží do „bezpečí", samozřejmě relativního, vždyť v Kathmandu panovalo boží dopuštění, začínala epidemie a město bylo stále bez vody a vše bylo rozbořené. Zasněžené vrcholky osmitisícovek jsme sledovali s respektem i s údivem, že jsme překonali takovou vzdálenost pěšky a po svých. Rozdávala jsem cucavé bonbóny nepálským spolucestujícím, protože z převýšení a nenadálého tlaku měli bolesti v uších. Radila jsem jim, jak se zbavit bolesti a povolit napětí v uších, vždyť oni letěli prvně. Poočku jsem sledovala mladého kuchaře, který nám celý týden od rána do večera vyvařoval a staral se o nás jako o vlastní, jak neustále sleduje čas na mobilním telefonu. Z displeje se na něj smála tvář maličkého synáčka a naděje, že už brzy přistane a vezme ho do náručí, byla tou nejsmysluplnější odměnou za jeho dobrotu a laskavost. 

Pevně věřím, že se všichni dostali ke svým rodinám a zvládají všechny útrapy a dopady, které zemětřesení a další následné otřesy způsobily. Jedna věc je jistá, tihle všichni budou potřebovat pomoc ještě po mnoho let, aby přežili i v budoucnu. Díky technice a Facebooku jsem s mnoha z nich v kontaktu, takže můžu průběžně sledovat jejich situaci a místní dění, a zatím alespoň psychicky podporovat jejich pokusy o přežití. 

 

 

 

 

 

 

Please reload