© 2016 - 2018 SAMA NA CESTÁCH ओं♡♫

  • b-facebook
  • YouTube - Black Circle
  • Twitter Round
  • Instagram Black Round

návštěvníků

Cestovatelská hrdinka či bezmocná zdechlinka

September 4, 2016

 

 

Moje plány zůstat několik dní v Kozroku u jezera přerušilo šeredné počasí, impulzivně se ráno balím a vyrážím k místu, kde snad odchytnu nějaký povoz, který bude mít jedno místečko volné a zaveze mě do civilizace. Jestli neodjedu teď, tak nikdy, protože jestli se sedimentové podloží smíchá s deštěm, pak cesty budou horko těžko průjezdné. Je zřetelné, že stejné myšlenky mají i řidiči, kteří jsou odpovědní za svoje posádky a plnou parou vpřed vyráží směr Leh. 

Několik pokusů o stopování vyzní naprázdno, až se mi nakonec podaří stopnout jeep, řidič rozpozná mé zoufalství ve tváři a zastaví. Volant je tady na pravé straně, takže stáhne okýnko u spolujezdce a tam sedí cizinka, která mi nerozumí a já s prosebným výrazem žadoním, jestli mě svezou, že jim zaplatím. Cestující pár se na sebe nejprve nechápavě podívá a pak přikyvuje, šťastně naskakuji do vozu a představuji se a říkám, že autobus odtud jede až za týden, takže oni jsou mou spásou a vysvobozením. Jsou z Itálie a buhužel jejich angličtina není na dostatečné úrovni, abychom zapředli duchaplnou konverzaci, což mi vlastně vyhovuje, mohu se soustředit na své pocity a vnímat nerušeně okolní krajinu a vychutnávat si komfort  jízdy v super novém autě. Jediné, na co se mě zeptají, jestli jsem sama. „Cestuji sama?” „Ano, bez problémů,  už několik let:-).” Toto ujištění je pro ně samozřejmě nepochopitelné, ale viditelně mají radost, že narazili na takového cestovatelského exota, ještě si mě nafotí, aby jim to doma sousedi uvěřili:-). Naprosto nic mi nevadí, ničím mě nikdo nerozhodí. Oplývám neskutečnou radostí, to jsem opět měla z pekla štěstí! Děkuji. Vivat Italia a India!

 

Důležití vojáci kontrolují při opuštění území moje povolení a vyslýchají mě, kolik mám fotoaparátů, mobilů a satelitních telefonů. Já jim mile vysvětluji, že mám jeden mobil, který nefunguje pro místní sítě a mám ho jen na focení, a že jsem baťůžkářka cestující po světě s minimálním rozpočtem. Tato odpověď vždy přísné kontrolory uspokojí a nechávají mě odjet bez osobní prohlídky. 

 

Řidič jede profesionálně ale zběsile, tohle je tady asi standardně žádoucí. Když se dostáváme na rozcestí, kde se nám před tím porouchal autubus, řidič vyráží jinou cestou, fantastická asfaltka se před námi vine a já začínám pochybovat o tom, proč jsme tam jeli oblikou, když tato cesta je dokonalá. 

 

Je roztomilé se z cestovatelky stát zase na pár chvil turistkou, aspoň pocítím ten velikánský rozdíl v těchto cestovních kategoriích. Italští turisté vždy řidiče poprosí, aby jim zastavil a oni se ani nenamáhají, aby vylezli z auta a pokochali se tou neskutečnou nádherou, pro niž sem přijeli. Jen stáhnou okénko a nafotí si pár záběrů a už opět pokračujeme v jízdě. Jak pohodlné, neúnavné, ale plytké, aspoň pro mne. Tento způsob cestování zdá se mi jaksi nepatřičný:-).

To, co se před námi prozprostírá, je neskutečná nádhera, pískovcově žluté kopule se mění ve fialové skály a vedle toho se tyčí vrcholky podobné mramorové bábovce. Vše kolem je neskutečné a pohled na toto masivní pohoří hrající všemi barvami je ohromující. Tají se mi dech, že vůbec taková křehká krása existuje, nepomíjivá, stálá a nebeská. Člověk toho v životě zažije a spatří mraky, ale pokaždé se vyskytně něco, co jeho vnitřnosti rozechvěje neopakovatelným pocitem jedinečnosti, unikátní vzezření ho dojme a sklání se jeho naprosté prostotě.

 

Jako všechno v životě, i nádhera má svou odvrácenou stránku a mocné okamžiky okouzlení vystřídají vzápětí pocity vystřízlivění. Už chápu, proč jsme se drkocali autobusem jinou cestou. Vozovka se proměňuje v neprůjezdnou kamenovou autodráhu a v mezičase, kdy čekáte v koloně až bagr před vámi vybagruje cestu abychom se mohli pohnout z místa, se stráň vedle vás prudce hroutí, v těchto napjatých momentech si se zatajeným dechem vychutnáváme výživné adrenalinového občerstvení. Nepředvídatelné prostoje jsou už zahrnuty v ceně, akorát ne všichni jsou na takové hrátky přírody psychicky připraveni. Sedíme v sedačkách jako zařezaní a všichni se navzájem strojeným úsměvem povzbuzujeme a hrajeme, že se vlastně nic neděje, vše je to naprosto v pohodě, přirozené. Naše herecké výkony v této situaci by mohly získat bezpochyby nominaci na Oscara:-). 

 

Překážek, které řidič zdolá je nespočet, ale všechny bez úhony přežijeme. Ale horové situace neberou konce, začně se neskutečně blýskat a přižene se písečná bouře, provazy deště nám znemožní pokračování a jen vyčkáváme, zda se nevzneseme a neodletíme.

Cestu jsme zdolali v rekordním čase pěti hodin a dávkami rozrušení se vyrovná autobusové několikahodinové loudavé promenádě.

 

Těžko říct, co se odehrálo v mém organismu, už ráno jsem pocítila nevolnost, kterou vystřídal úplný kolabs organismu. Faktem je, že jsem za celý den nejedla, ale ta slabost byla neznámá. Vystoupila jsem z Lehu z auta a tak tak si nandala batoh na záda, dopotácela jsem se do hotelu jako mátoha. Vyšlapat schody do třetího patra bylo namáhavější než zdolat šestitisícový vrchol. Naprosto bez energie a nemožnosti se pohnout jsem zvádla sprchu a pak jsem upadla do kómatu.

 

Nechutnost bezmocnosti mě naprosto paralyzovala, ležela jsem v posteli jako polomrtvá. Třepavka všech mých údů byla na pováženou. Neměla jsem ani vodu ani nic k jídlu, ale musela jsem se zvetit a v tomto stavu jsem se vydala ven pro potravu. 

 

Tyto okamžiky, kdy člověk naprosto ztratí smysly a ovládání svého těla jsou nechutně intenzivní, neví si rady a netuší, zda jsou to jeho poslední momenty. Tyto chvíle, kdy se z cestovatelské hrdinky stává vyzáblá zdechlina jsou na pováženou a hlavně kde jsou záchranáři a ošetřovatelé. Komu si říct o pomoc?

V putování světem se většinou necítíte osamělí, tyto zatěžkávací chvíle vám ovšem připomenou, že jste úplně sami. Tyto pochmurné závoje sebelítosti zahrnou mozkovou kůru, ale pokud máte ještě všech pět pohromadě, tak víte, že kdybyste si řekli domácím, či zaťukali na jakékoli dveře, tak vám každý rád pomůže. Tyto pozitivní afirmace vás zotaví skoro okamžitě.

 

Já se jakžtakž vzpamatovala, prodýchala se do stavu vědomého a stabilizovaně přežila pár ozdravně relaxačních dnů.

Těžko říct, co mě tak skolilo, jestli to byla bezzubá aktuní horká (výšková) nemoc, která mě nenechala na pokoji, protože jsem setrvala u jezera ve výšce přes 4 500 metrů nad mořem několik dní a ještě si dělala treky na okolní vrcholy či jiné symptomy nezdravé nátury.

 

Každopádně reflexe toho, jak se člověk cítí bezmocný, je výborná lekce jak se mít na pozoru před všemožnými parazity a dbát o své tělo jako o vzácný chrám.

To ví  přece každý, že bez zdraví je člověk pouhá loutka bez života. 

Viva la vida:-).

 

 

 

 

Please reload