Když člověk cestuje, je mnoho faktorů, jež musí mít pod kontrolou. Musí si být vědom nástrah cizího prostředí, dbát na bezpečnost i hygienu, brát v potaz ohrožení na zdraví, dodržovat plány či předsevzetí. Na čem podle mne ale záleží úplně nejvíce je společnost, compaňeros, cestovatelští druzi kráčející po našem boku a kteří jsou nedílnou součástí naší Cesty. Totiž i nejkrásnější dobrodružství se přemění ve fiasko, pokud nám ho někdo svou přítomností zhatí či zcela zprotiví.
Mnohokráte jsem se napálila, vycestovala s někým, koho jsem dobře neznala, ne dostatečně jejich skutečné povahy a charaktery. Přehnaná očekávání, nepochopitelné chování a negativní názory vedly k jedinému objevnému poznání a to, že raději budu SAMA se sebou na své pouti než s někým, kdo nesdílí stejné vyznání a má jiná měřítka či názorové vnímání. Neustále se přizpůsobovat, domlouvat a dohadovat, řešit co kdy, kde a jak, tohle vše odpadá když jsem sama. Uf, to je úleva a nebetyčná svoboda! Tím pádem se oddávám proudu událostí bez jakýchkoliv dotěrných otázek, kompromisů a nepoměrů, vytvářím si absolutní prostor pro autentické prožívání a otisky mých stop na povrchu zemském jsou bez zklamání, čímž anuluji, veškerá pochybení:-).
V některých případech je ale společnost příjemná, obveselující a někdy dokonce nezbytná, pokud cestujete a jediná šance jak se dostat na dotyčná místa je sdílení společného vozidla. A tak jsem potkala Martine. Francouzku, která cestuje taky sama. Ikdyž je s angličtinou na štíru neváhá a vydává se do různých zemí, naposledy byla v Mongolsku a teď brouzdá odvážně himalájskými končinami. Podotýkám, že není žádnou vysportovanou cestovatelkou, je to spořádaná madam ve věku mé maminky, ale její životní elán je obdivuhodně enormní.
V pronajatém jeepu sedí vždy vedle řidiče, toto čestné privilegium jsme ji udělili samozřejmě na základě věku a ona si ho řádně užívala. Neustále měla vystrčenou hlavu z okýnka a na všechny pocestné mávala, všechny zdravila místním pozdravem “Julé”, donekonečna prosila řidiče, aby ji zastavil a ona si mohla nafotit všechnu tu nádheru kolem. Vždy mu uctivě poděkovala. Já fotím neustále, ale ona je ve focení přebornice, jestli za den nacvakala dva tisíce snímků, tak fakticky nepřeháním. Byla neúnavná, zatímco my třicátnící jsme večer padali únavou, ona plánovala, ve kterém týpí si dá večeři a do půlnoci zpívala s místními ladacké lidovky. To jsou jen malé útržky z našeho společného cestování ladackými kouty.
Kochám se výhledem do údolí ze skalního útesu na němž statečně stojí klášterní zdi a
sleduji, jak se po zašněrované cestě vinoucí se ke klášteru přibližuje automobil. Jako jediný zastavuje u stúpy u cesty. Ach ano, má intuice mě neklame, kdo by to mohl jiný než má spolucestovatelka Martine z Francie!
Sedím v kuchyni s mnichy, usrkávám čajík a pozoruji scénku na rohoži údolí. Až Martine nafotí sto fotek, nabaží se okolím, teprve pak je připravena nasednout do auta. Auto neujede ani padesát metrů a už znova zpomaluje, protože pokyn zní jasně: “Přibrzdit”, aby si vše mohla nafotit:-). Její postavička je prostě nepřehlédnutelná, červená goretexka a modré šusťáky ji charakterizují na každém kroku. Shlížím k ní z vrcholu a bezprostředně se mi roztáhne obličej do širokého úsměvu a v srdečním prostoru se tetelí blažené pocity.
Dívám se to s nadhledu klášteru a faktem je, že její entusiasmus je unikátní, i já se ji skláním! Odhadem je jí padesát plus, postavou vypadá, že nevyšlape schody ani do prvního patra, ale to je jen klamná domněnka. Tato paní milionkrát vyskočí z auta, aby si vše kolem dopodrobna zdokumentovala, vyškrábe se na jakýkoliv vrcholek s gompou, na nejvýše položených silnicích na světě se rozpustile fotí s vojáky a tam, kde jsou ve vojenském uzemí nápisy, že je striktní zákaz fotografování nacvaká asi tisíc fotografií. Kde je červeným nápisem načmáraná žádost, abyste nevstupovali, naprosto nenuceně vejde dovnitř a vysloví svá přání.
Její podoba však má i odvrácenou tvář, ikdyž odjezd pro naši skupinku je naplánován na osmou hodinu ranní, ona se v tento čas tepve balí… S velkým zpožděním pak naprosto bezprostředně přichází k autu a rozzářeně si zpívá:"Dont worry, be happy". Slabší nátury by ji na místě přizabily, ale já se směju, tohle momentální čekání není nic proti tomu, jak ho svým autentickým bytím spontánně vmžiku přebije. Nám ostatním spolucestujícím nezbývá nic jiného, než se obrnit a být trpěliví, upsali jsme se na společné výlety v délce tvání celkem pěti dní. Nevědomky jsme si na sebe ušili bič a tuto extravagantní lady prostě vystojíme nebo utopíme ve slaném himájském jezeře. Jiné varianty neexistují:-).
Ne, tak hrozné to s ní není, ale ona si užívá neobyčejné momenty tak mocně a houževnatě, že absolutně neregistruje ostatní, kteří na ni soustavně a donekonečna čekají. Naše miniaturní skupinka se skládá z pěti lidí a řidiče. Jeden pár je z Francie, i oni jsou z ní navětvi a ujišťují mě, že je to naprosto normální, protože lidé z jihu jsou prostě takoví, traduje se o nich, že jsou nedochvilní a neukáznění.
Ikdyž byla nedisciplinovaná, nikdy nebyla na určeném místě včas a nebo jsme na ni zdlouhavě čekali, byla tak roztomilá, že jsme ji vždy odpustili. Tento syndrom ignorance je podobný většině lidí, neuvědomují si, že jsou ve skupině a ostatní na ně čekají, že to, jak se chovají ovlivňuje druhé, a že není vhodné myslet jen na sebe a své potřeby. Mnozí to ve své zahleděnosti ani nepochopí, a pak nastávají konfliktní situace či nedorozumění. Naprosto jim chybí schopnost přizpůsobení se. U některých jedinců ohleduplnost či respekt nerezonují v osobních kategoriích slušného chování.
Bylo zajímavé sledovat, jak se každý spolucestující drží a nic ji ze slušnosti neřekne, ikdyž občas neskutečně pila cizím krev. Na druhou stanu byla dokonalá trenérka naší trpělivosti a přenašečka dobré nálady.
Jeden příklad za všechny, po několika hodinách jízdy jsme umírali hlady až jsme konečně našli restauraci, ale Martine se šla nejprve projít kolem kláštera a nacvakat fotografie a ani ji nenapadlo, že na ni všichni čekáme. My jsme způsobně vyčkali další půl hodiny než se uráčí a zasedne ke společnému stolu a můžeme si společně objednat. Když jsem hladová, přestávám se ovládat a i kamarádství jde stranou… Celé to extempóre bylo na mne trochu moc, tak jsem ji s laskavostí mi vlastní vysvětlila, že na ni čekáme a poprosila jsem jí, jestli by si příště mohla nejdříve objednat a pak se jít projít, v mezičase než se jídlo připraví. Je to logické, ale ona vůbec nepochopila, co jsem tím myslela. Ale veškeré napětí prolomila, když po obědě začala zpívat. “I FEEL GOOOODDDD, taratada” a pohazovala hlavou jako rozená rockerka. Napřed jsem vybuchla smíchem a okamžitě začala zpívat s ní, protože si vždycky přeji, abych našla někoho, kdo bude dělat legraci a bude naprosto spontánní a takovou sparing partnerku jsme našla právně v ní! Lidé kolem se nechápavě otáčeli, a ikdyž to byli povětšinou teenageři, tak vůbec nepochopili naše veselí. Mnozí jsou jako bezduší panáci, duchem nepřítomní a nerozumí legraci.
Projíždíme armádním prostorem v blízkosti pákistánských hranic, kde jsou všude dokola cedule s varováním zákazu focení s tím, že jsou přísné postihy až vězení. A co myslíte, že dělala Martine? Naprosto spokojeně vylepená v otevřeném okně cvaká jednu fotku za druhou jako zběsilá. Napadají mě hrůzné představy, že nás vojáci na dálku odstřelí, ale madam fotí neohroženě dál. Skutečnost, že nápisy neregistruje či si je nedokáže přeložit je nepodstatný detail. Tam, kde je nápis “Zákaz vstupu do kuchyně” naprosto samozřejmě nakráčí dovnitř a dožaduje se chilli omáčky. To jsou její speciality, jako malému dítěti, když řeknete, že to se dělat nesmí tak ono just to udělá milionkrát, ale s tím rozdílem, že ona vůbec netuší, co porušuje. Je naprosto autentická.
Martine je prostě dokonalá, nic jí nevadí, nic nerozesmutní, o všechno se s každým podělí a všechny pocestné pohostí. Na výlety s sebou brala mladou Tibeťanku a vše za ní platila, jako by to byla její dcera, prostě si ji na chvíli adoptovala. Nádhera. V cizím prostředí se pohybuje zcela bezprostředně a její nadšení je nekonečné a zcela upřímné. Klobouk dolů před její vitalitou, životním optimismem i geniálním smyslem užít si momenty na maximum. Přestože některé chvilky strávené s ní vyžadovaly dostatečné sebezapření, zcela jednoznačně její přístup k prožívání přítomnosti uchvátil moje vnímání. Okamžitě po několika společně strávených hodinách jsem se rozhodla napsat o ní pojednání, aby se její podoba nerozpustila v zapomění, ale naopak zůstala věčná. Zvěčnila jsem její podobenství včetně smyslu pro radování. Kupříkladu pohledy na tuto šaramantní dámu kolíbající se na hřbetě velblouda brouzdajícího písečné duny byly famózní, nezapomenutelně dojemné. Martine umí žít a nejen to, užívat každičký okamžik!
Smyslem těchto řádků je zachytit člověčenství v jeho naturalistickém podtextu. Každý jsme nějaký a vnímání okolí či souvislostí by mělo být součástí našeho vědomí. Měli bychom jednat ohleduplně a podle našeho nejlepšího vědomí i svědomí, nenechat na sebe druhé čekat, neovlivňovat negativně prožité chvíle a snažit se dostatečně, aby ostatní měli z naší přítomnosti požitek, ne žaludeční vředy. Udržovat příjemné energetické vibrace a pozitivní stopy ve vzpomínkách druhých na naši osobu. Není to o věku, ale o mladosti duše a životodárného tepu osrdečnice.
Ať tak či onak, Martine je jedinečná, skvělá, veselá, žoviální, rozpustilá a na její věk neskutečně aktivní a dokonale akční. To ona mě přivedla na myšlenku, která utvořila životní předsevzetí, abych stále byla tak zářivá a bezprostřední. Mým jediným přáním je, abych taková byla i v jejím věku. Přestože jsme na výletech potkali spoustu různých lidí všech věkových kategorií nikdo nebyl jako ONA. Patří jí má hluboká poklona. Nikdo neměl v sobě tolik energie, potěšení a bezuzdné radosti jako tato půvabná žena. Pokaždé, když jsem ji pozorovala, přistihla jsem se, že toužím, aby všichni cestovatelé měli něco z ní. Její vděčnost, přátelskost a laskavost jsou bezmezné, tato dáma oplývá neskutečnou vlídností a dobrosrdečností. Srdce má na dlani a úsměvů na rozdávaní. Ostatní turisté se lopotí od jedné památky k druhé, ale jsou víceméně bez života, unavení, znudění, neužívají si dosytosti okolní radosti. Radovánky si nechávají proklouznout mezi prsty a mizí v zapomnění dalších kilometrů v honbě za dalšími zajímavostmi. Ale Martine je zcela výjimečná, pravým opakem. Martine vděčím za dokonalou ukázku nefalšovaného bonviánství a živočišného bohémství. Tato cestovatelská expertka je dokonalá elegantní gurmánka života!
Už jsem se nacestovala dost a potkala davy lidí, ale Martine se nikdo nevyrovná!!!
Merci.
Je t'aime Martine♥♥♥