Pokaždé na cestách nastane moment, kdy má vizáž nutně potřebuje zásah odborníka.
Na zádech si totiž nesu vše, co potřebuji k životu, takže na takové vymoženosti typu kulmofén nebo zrcátko můžu zapomenout. Ale když už kvůli toho jak „nevypadám" nemůžu ani vyvěsit fotky, protože byste se mě doma zlekli, pak upaluju do nejbližšího holičství. Tady v Indii se honosí názvem „Parlour Saloon”, ovšem do kadeřnického salónu mají daleko…
Dneska se odvážně vrhám do ulic s jediným záměrem, a to vypadat jako lidská bytost a ne jako divoženka. Jako by mě vedla neviditelná ruka, okamžitě narazím na ceduli s nabídkou stříhání, masáže hlavy, manikúry a pedikúry, jedním slovem služby všeho druhu:-). Na zápraží sedí postarší Indka s dlaněmi v klíně a okamžitě, když mě zaregistruje, mi horlivě nabízí své talenty a služby. Ptám se pro jistotu na cenu, což je prvotní zásada při cestování jako nejdůležitější prevence, abyste se v zápětí vyhnuli dohadování, protože ceny mnohdy místní vyšroubují na astronomicky závratnou čátku a velice se diví, že ji nejste ochotni zaplatit. Takže vřele doporučuji kdykoliv a za cokoliv, nejdřív se zeptejte, kolik vás to bude stát!
Usmlouvám cenu na třetinu, i když madam argumentuje, že ceny jsou stejné jako v Dilí, ale no tak „Mem (zkráceně Madam“), upamatuj se, vždyť jsme v himalájském zapadákově;-). Tento pravdivě upřímný komentář nevyslovím nahlas, samozřejmě že nakonec souhlasí, přece jenom zákazníci jsou tady vzácní. Ukazuji ji v telefonu fotografii filmové hvězdy jako vzor, jak bych chtěla vypadat. Chápavě kýve hlavou a má intuice mě neklame, z výrazu její tváře okamžitě pochopím, že tentokrát opět zůstane jen u zbožného přání.
Usednu na vysokou židli, profesionálně přes mé tělo přehodí krycí hábit, sama se obleče do bílého operačního pláště a začíná zkrášlovací etuda. Nejprve mne dokonale postříká vodou z rozprašovače, protože tady o mycí vaně a tekoucí vodě si můžete nechat jen zdát. Po pěti minutách usilovného postřiku si připadám jako šlechtěný kaktus v botanické zahradě, kterému je věnována zvláštní péče. Dívám se na sebe pobaveně do zrcadla a vypadám jako vodník Česílko, když má ošetřovatelka usoudí, že nastal čas pro stříhací zákrok. Rozčesat mou hřívu, i když včera večer umytou, je lazebnický oříšek, protože prašné cesty s mým vzezřením za pouhou hodinu dokáží udělat neskutečné divy. Její jemnost bych přirovnala k vojenské armádní strižně, čím mám na mysli, že je naprosto nulová.
Když mi už málem podruhé utrhne hřebenem ušní lalůček, protože zavadí o náušnici, chystám se vzít nohy na ramena a utéct rychlostí torpéda, ale omlouvá se mi a já ji odpouštím. Dostává druhou šanci a já, jako zařezaná, čekám na první střih. Odvážně se doprošuji úpravy ofiny a sestupného sestřihu, přičemž kroutí hlavou a smrtelně vážně konstatuje, že to je ale úplně jiná cena. V této fázi odmítám diskutovat o penězích a pokorně žadoním, ať ze sebe vydá to nejlepší, že ji dobře zaplatím. Nic jiného mi nezbývá než ji ukonejšit a namotivovat na tučnou odměnu. Jen ať se snaží co nejvíce a uvidíme, jak budu vypadat.
Spokojeně souhlasí, vyškrábe se na stoličku, aby mi mohla rozčesat pěšinku a já už se tomuto divadlu v zrcadle začínám smát nahlas. Stříhá jako divá, mám podezření, že se učila u samotného Střihorukého Edwarda, naštěstí výsledek je konzervativnější a už jdeme do finále. Pouští se do nejožehavější části, ofiny, která při mém vysokém čele je umělecky náročná, ale ona předstírá, že o nic nejde. S bohorovým úsměvem říká:„I do čik čak", což si překládám jako cik cak a dusím se smíchem. Nemůžu se hihňat, jinak hrozí, že budu mít na obličeji jizvy. Přitakám, co už, horší než to bylo na začátku, to být nemůže;-)
Musím se ovládat, abych se nehýbala, při její pracovním zápalu totiž hrozí, že mi vydloubne oční bulvu. Cestovní pojištění sice mám, ale nejsem si příliš jistá, že by se na takovou osobní ztrátu vztahovalo.
Netuším, po jak dlouhé době mé vlasy suší fén, každopádně je to jako balzám pro duši i pro uši a má frizúra nabývá výsledného tvaru jakési indické varianty mikáda. Bohužel takovou vymoženost, jako malé zrcátko, abych se viděla zezadu, paní v salónu krásy nevlastní. Zručně mne omete koštětem (na zametání jsou v Indii experti) a já si kontroluji škrábance na čele od drátěného kartáče, kterým mě definitivně zkrášlila. Nevadí, rány se zahojí;-).
Vypadám ucházejícně, děkuji. S radostí ji zaplatím za tak exluzivní odborný i herecký výkon. Pobavila jsem se dokonale.
Pokud jste jako já ženského pohlaví, jistě znáte ty blažené pocity sebeuspokojení, když si vykračujete s hlavou vztyčenou z kadeřnického salónu. Vplouváte do ulic jako primabalerína, pohazujete hlavou na všechny strany a zálibně na sebe koukáte v každé výkladní skříni, jak vám to sluší. Každý, koho potkáte, se za vámi otáčí, protože vypadáte naprosto úchvatně a vaše sebevědomí se dotýká nebes díky té proměně. Je to vlastně přirozené, protože na západě je vaše kreditka o pár tisíc lehčí, ale co, krása je nezbytná, ať to stojí, co to stojí;-).
Jak ráda bych takto vyplula tady a teď a shledla sama sebe ve vitríně, že opět vypadám jako žena, upravená a pohledná. Tohoto požitku se dneska nedočkám, místní podmínky to zkrátka nedovolují. Místo toho si nasadím kšiltovku do čela, sluneční brýle a roušku na pusu. A nostalgicky vzpomínám na mého osobního kadeřníka v Praze a vysílám mu telepaticky vděčné vzpomínky za mé zkrášlování a úpravy vzhledu do normálu po všech těch extravagantních výpravách a toulkách světem.
Směle vyrážím vstříc neutuchajícímu ruchu a slibuji, že co nejdříve vyvěsím aktuální fotku, ať jste svědky střihačského umění tady v Indii;-)