Dnes se mi splnil další sen, vidět indickou svatbu v přímém přenosu a dokonce v prostředí exklusivního plážového exteriéru. Dostala jsem osobní pozvání od Mami Ji (maminky ženicha), že se mohu připojit a usednout mezi svatební hosty.
Celá svatební extravagance v tóninách indické tradice byla pro mne velmi výživnou podívanou, ale přiznám se bez mučení, že z laického hlediska západní civilizace, pro niž jsou parametry „rodiči domluvené svatby” absolutně nepochopitelné a těžko stravitelné.
Indičtí muzikanti posedávali vpovzdálí pod slunečníky a všechno to točil ze vzduchu poletující dron (létající čtyřnohý přístroj připomínající ufo, dokumentující z výšky vše, co si zamane:-) Při vzletu vždy vydával neobyčejné srandovní zvuky, bručel neobvykle, až mi přišlo, že svědky jsou i mimoni z cizí planety.
Legrační je, že Indové považují za privilegium, když se svatby zúčastní cizinec a jsou velmi hrdí. Několikrát mě odměnili úsměvy a vyslechla jsem si: „Je to pro nás požehnání, že jste tady dnes s námi.” To já by měla děkovat, jsem až na půdu vděčná, že to vše můžu sledovat.
Svatební ceremonie začala nástupem nevěsty na pódium v doprovodu ostatních žen, kde ji Swami (indický kněz) požehnal, pokropil vodou a zrníčky rýže, nabarvil třetí oko a do klína ji vysypali nějaké neidentifikovatelné plody (znamení hojnosti a plodnosti), které si vzápětí odnesla do své plážové chatky, kde zůstala do momentu, než byla vyzvána se vrátit zpět do svatební procedury. Nevěsta byla nádherná, její červené sárí s ornamenty, náramky po celém předloktí, bílé květy zapletené v copu až po zadnici. Poté přišel načančaný ženich ve slunečních brýlích, za ruku ho vedl bratr nevěsty a na pódiu proběhl obdobný obřad, tentokráte pro mužské pohlaví a jeho doprovod.
Následně se na pódium vrátila nevěsta se sklopenou hlavou, usedla na pidi stoličku naproti ženicha, oba dostali na krk květinové maly sahající skoro až po kolena a mezi nimi byla plachta, aby na sebe neviděli. Swami recitoval posvátné texty a mezitím všichni způsobně sedící na vyzdobených stoličkách obklíčili podium, aby ukořistili nejlepší snímky. V té chvíli jsem ty dva upřímně litovala, protože lidi byli jako zvířata, svatba se stala atrakcí podobné nahánění exotické zvěře v zoologické kleci. Lační, senzacechtiví turisti se na ně vrhli bez respektu k této výjimečně osobní záležitosti.
Poté plachta mezi nimi byla odstraněna, stáli proti sobě a ženich nevěstě obřadně navlékl na krk nějaké provázky a konce zabarvil na krku barvou. Usedli vedle sebe a začaly další části tradičního obřadu. My všichni okolo jsme dostali kus sladkého cukroví, typického pro svatby z jižní Indie.
Na pódium pozvali bratra nevěsty a ženich mu navlékl na prst prsten (až poté jsem se dozvěděla, že tento akt je symbolem díků a svazku jejich rodin navzájem). Bratr poté umyl ženichovi nohy a ženich dostal cukroví, na nevěstu jako by se v té chvíli pozapomnělo. Seděla a vše pozorovala s uctivým úsměvem, pak přišli rodiče nevěsty, ta umyla nohy své matce a žlutou barvou je celé obarvila, pak červenou barvou udělala na nárty puntíky a oba novomanželé se sehnuli a rukama virtuálně políbili jejich nohy, zatímco jim rodiče požehnali. To samé se pak odehrávalo s rodiči ženicha, samozřejmě, že manuální práce zůstala na nevěstě, muž se ani jednou nezašpinil.
Následovaly rituály, kdy si postupně na hlavy vysypali lavory s rýží, polystyrenovými kuličkami a třpytkami. Následovaly hrátky, kdo z kyblíku plné vody s různým harampádím vyloví prstýnek. Nevěsta ho vytáhla dvakrát ze tří pokusů, vyhrála, což avizuje, kdo bude ve vztahu dominantní. Tato tradice se drží po staletí, protože většinou se novomanželé střetli tváří v tvář až na svatbě, a toto byl první dotyk a společná aktivita, která má za cíl je sblížit. Uvolnit napětí a sladit. Tohle bylo veselé, soupeřili a smáli se a s nimi všichni okolo.
Na závěr svázali jejich sárí a lungi (kolem těla ovázaná sukně ženicha) na uzel jako znamení spojení, navzájem si vyměnili květinové maly a u té příležitosti ženich dělal chvíli legraci a uhýbal, aby nedostal oprátku na krk… Ale nakonec přece jen svolil a už byli oficiálně svoji. Swami rozdělal oheň, jenž je pro Indy příznačná symbolika, mantrami ho požehnal a novomanželé držící se za malíčky začali kroužit kolem. Obešli ho sedmkrát dokola a vždy jak uzavřeli kolečko, tak společně přiložili klacík do ohně, podněcující život rodinného krbu. Na pódiu pak následuje fotografovací série, kdy svatebčané pózují s každým hostem jednotlivě. Přeji jim lásku na celý život, naplnění a vzájemné porozumění a hlavně štěstí v každém okamžiku bytí. Třesu jim rukama, nevěstě dávám kytičku a políbím ji na tvář.
Úplně nakonec vykročí na pláž, kde zapózují před fotografy symbolicky, ruku v ruce jejich oči a ukazováčky míří k nebi k hvězdě pojmenované podle nejlepší manželky na Zemi (bohužel jméno si nevybavuji).
Jednoznačně zajímavá podívaná. Celková nádhera a pokora, radost a hojnost, uctivost mezi všemi členy rodiny. Co je nejzajímavější, celá tato sláva byla obřadná, žádné emoce, žádné slzy dojetí jak od svatebčanů, tak hostů a rodičů, jen povznesená nálada a veselí. A také pro nás nezvyklé, žádné doteky, žádné polibky, nic. Jsou vedle sebe, svoji, ale nedotýkají se, neobjímají. Možná spolu ani dnes nebudou mít novomanželskou noc. Holt jiný kraj, jiný mrav.
Toto vše se odehrává ve 21. století, kdy HITECH je na nejvyšší možné úrovni a ano, potvrzeno, je to klasicky domluvená svatba, tento pár se zná asi měsíc. Nedivme se, tradice je tradice. Ženich žije v USA a plánuje odstěhovat se s manželkou do Colorada. Tento mladý dvaceti devítiletý muž je štědrý a pokrokový, pohledný a velice inteligentní. Jeho žena je o rok starší, za celou dobu ani jednou nepromluvila, jen se stydlivě uculovala, zálibně si prohlíží zlatý náhrdelník, který dostala od manžela jako svatební dar, koupil jí ho v Dubaji. Šťastná to žena, vypadá, že je zamilovaná. Vždyť tohle všechno byl jeho nápad, vymanit se z tradiční svatební eskapády, kdy svatba v Indii je jedna velká sláva pro 300 až několik tisíc hostů, trvající několik dní.
Usedáme ke svatební hostině, už od začátku avizují, že nás čekají speciální pochoutky typické jižní indické kuchyně. Raut začíná předkrmy a ženy dostanou láhev nealka a všichni společně, mladí i babičky usrkáváme brčkem letní osvěžení. Chlapáci dostanou Bacardi Breezer (lahvičku populárního mix drinku - směs Bacardi, ovocného džusu a perlivé vody), a to je vše. Žádné opíjení do bezvědomí, žádné strojené veselí a umělé zábavy. Nic takového se nekoná, vše je v režii pohody a spořádané autenticity.
Novomanželé dostávají společně talíř s předkrmy a pitíčko, pro jídlo si jdou jako poslední, nikdo je neobskakuje, nekrmí se navzájem.
Maminka ženicha je náležitě pyšná, je skvělá a krásně si povídáme. Svěřila se mi, že to byl sen jejího syna odjakživa, mít svatbu na pláži, a oni ho s manželem podpořili a odsouhlasili novodobou režii. Nebylo jednoduché vymanit se z klasicky očekávané ceremonie a odletět jen s hrstkou rodinných příslušníků na pobřeží a udělat si vše podle sebe jen v úzkém kruhu a ve vysněném prostředí.
Její rodiče ji svatbu domluvili když jí bylo třináct let, a o dva roky později porodila tohoto syna. Ukazuje na svého manžela, který už spokojeně chrupká v plážovém křesílku. Vidíte, instance svatby je zde posvátná a respektovaná i když se neděje na základě svobodné vůle.
Bratranec mi vypráví, že včera večer měli americkou svatbu a pak párty. Tuto událost jsem prošvihla, tak se ptám, jak to probíhalo a on říká:„„Přišla paní se složkou a papíry, něco povídala, oni pak řekli “I do” (své ANO) a bylo to.”” Směju se, tak to jó:-))).
Hostina trvala necelou hodinu a pomalu, ale jistě se skoro všichni vypařili, včetně nevěsty, zalezli do svých chatek. U stolu sedí manžel s rodiči a bratranci, nastává chvíle loučení a já moc děkuji, bylo to úžasné a obohacující. Cítím, že být součástí této slavnostní chvíle se rovná přátelství na celý život.
Jen koukám na tu spoušť, co zůstala na pláži. Měli zaplacenou agenturu, jež opravdu na začátku vytvořila pohádkovou atmosféru a zázemí, za které by se nemuseli stydět ani v Karibiku. Do pěti minut po obřadu bylo vše poskládáno a odvezeno, ale všude se v písku válí překrásné květinové dekorace. Takže tohle je jediná vada na kráse, takto pracuje indická “profesionální” agentura, to je opravdu nechutné a žádné postihy ani špetka špatného svědomí, jen shrábnout prachy a vypařit se. Uf, nenechám si zkazit toto nedělní dění, asi půlhodiny mi trvá, než všechny pugéty nanosím do restaurace a ozdobím stoly. Nádherná dekorace a vypadá to úžasně, tak až se všichni sejdou k večeři, tak snad je to potěší.
Odcházím v povznesené náladě, plná dojetí a obdivu. Pomyslně se skláním přede všemi, kteří uzavírají sňatky na základě přání rodičů, bez jakékoliv znalosti či dotyku toho druhého. Smekám, jak tohle zvládnou, jak se sladí a porozumí, zda spirituální spojení je naladí na harmonické plutí životní poutí.
Obdivuji všechny, co to zvládnou a s úctou přistupují k sobě navzájem, ne jako my na západě, co pohlavně žijeme už od mládí, a když se nám něco znelíbí, tak jen práskneme dveřmi a konečná. Neustále hledáme, zkoušíme, tápeme, vyměňujeme za nové, vracíme se k předchozím partnerům, protože přesvědčujeme sami sebe, že to zase nebylo tak špatné… Hordy očekávání a romantické představy se přeměňují v deziluzi a srdceryvná melodramata nám donekonečna drásají srdeční zóny. Současné milostné vztahy se postupně přeměňují v bludiště a tratoliště bezradnosti, bezhlavá zamilovanost vyústí v emocionální vyčerpání. Každý má svou historii a milostné eskapády vyplňují naše žití, ale ve většině případů novomanželé v Indii jsou nedotčení a nevinní, což je nejlepším předpokladem milovat bezpodmínečně a vděčně.
„Tak vám teď nevím, mám být vděčná za to, že jsem se narodila v Evropě a né v Indii?”
Odpověď zní: KAŽDOPÁDNĚ, i když je to z hlediska filosofování téma hodně zajímavé…