© 2016 - 2018 SAMA NA CESTÁCH ओं♡♫

  • b-facebook
  • YouTube - Black Circle
  • Twitter Round
  • Instagram Black Round

návštěvníků

Ranní překvapení od želví dámy

March 21, 2016

 

Už jsem toho v životě zažila dost, ale miluji, když je něco poprvé. Želvičky jsem jako dítě krmila u kamarádky a pak s nimi plavala na volném moři v Thajsku a obdivovala je na podmořském dně. Jedna mě dokonce pleskla ploutví přes hlavu, asi byla naštvaná, že narušujeme její doposavad klidné teritorium, ale to bohužel k atrakcím potápění prostě patří. Všem ochráncům zvířat se tímto omlouvám, ale tato historka se datuje do doby nevědomé přítomnosti, kdy jsem jen lačnila po zážitcích a jedinečných fotografiích a neuvědomovala si dostatečně následky mého jednání.

 

Co bylo, bylo a vás jistě zajímá, co je dneska teďka:-) Dnes při joggingu na pláži jsem uviděla dav zvědavců, jinak naprosto prázdná pláž se neobvykle zalidnila, v sedm ráno je skoro každý ještě zachumlaný v posteli. 

Ale co to? Proč je jich tady tolik pohromadě? Co přitáhlo jejich pozornost? Tyto otazníky mě přimějí dát se do poklusu. Když v tom vidím, že z pláže cosi nesou k vodě, sprintuji, abych se o ranní show neochudila. Doběhnu k místu a vidím, jak jeden z domorodců násilně tlačí roztomilou želvu do moře. Jí se moc nechce, je rozespalá a jen se osměluje, vždyť moře po ránu teplé není.

Vůbec se ji nedivím, že je pomalá a malátná, vždyť celou noc rodila! Už je ve vodě po bradu a nakonec zaplachtí ploutvemi a probojuje se mezi šplouchajícími vlnami na širé moře. A za minutu není po ní vidu ani slechu, spokojeně prohýří dny s delfíny:-). 

Jediné, co po sobě tato dáma s krunýřem na pláži za nechala jsou stopy, připomínající obrněný transportér. Vlastně je toho více, co zde po ní zbylo…

 

Jak už jsem naznačila, představení u konce není, přihlížející se přesunou k pódium, přesněji řečeno doprostřed pláže, kde zbyl po paní želvě hezký důlek a kolem něj jsou v písku zasetá právě vylíhlá vajíčka! No teda, to je podívaná, kdybych teď spala, tak bych o tento unikátní zážitek přišla. Takový úkaz jsem ještě na vlastní oči nikdy neviděla. Způsobně postáváme v odstupu, abychom bělostné poklady nerozšlápli. Důležití domorodci je úzkostlivě sbírají do kýble a asi po minutě všem direktivně nařizují, že nesmíme fotit. Máchají rukama a jsou nepříjemní. Proč? Netuším, jaké k tomu mají důvody. Je denní světlo, nikdo nepoužívá blesk a jsme v uctivé vzdálenosti a spořádaní. Všemu tomu přihlíží muž zákona, který ovšem nic neříká. Trochu nám bezprostřední dojem pokazili, asi neví, že na celou proceduru koukáme jako na zjevení, zatímco oni takové želví úkazy vidí pravidelně od narození:-). Ale mám pro ně pochopení, oni jsou tady doma, takže úcta.

 

Když vyloví úzkostlivě všechny viditelné, zrovna vylíhlé poklady, následuje šťouchání proutku do písku, naprosto stejně jako když záchranáři postupují při lavinovém neštěstí. Svou teleskopickou tyčí propichují sníh a tam kde se zarazí, je tělo, které má být zachráněno. Tady není sníh, ale písek a pánové si opravdu počínají zručně jako praví profesionálové mající na starosti cizí životy.

Jsou opravdu zkušení, po chvíli zadolují hluboko pod povrchem až narazí na hlavní hnízdo. Vydechnu údivem, ach, to je opravdu něco originálního! Po těle mi naskakuje husí kůže a zaplaví mě vzrušení asi stejně emotivní, jako zažívají trpěliví archeologové, několik let odkrývající štětečkem vykopávky uschované před pohledy několika století. Nádherné životadárné okamžiky se přede mnou zjevují  a já mám tu čest jim přihlížet. Jsem dojatá a nadšená, jako bych byla ve starověkém Římě. Ale tady jde o víc, o organické produkty přírody!

 

Bohužel, tři někdo rozšlápl. Bolestné, kdyby pozůstatky mohly mluvit, asi by vyřkly něco v tom smyslu:„Díky kanibale, připravils mě o život vzápětí, jen co  mě máti vyprdí do hlíny (tedy do písečné duny):-(.”

 

Podívaná je u konce, s kyblíkem plným budoucích životů se „porodní asistenti” přemisťují k „želví porodnici” líhni, kde je svědomitě zahrabou dostatečně hluboko, aby byly v bezpečí do té doby, než se vyklubou v miniaturní živočichy:-).

 

Želví máma na jeden zátah zasadí do písku 100 až 150 vajíček o velikosti oválných pingpongových míčků a navíc mají tu zvláštnost, že jsou bez skořápky.

Domorodci krmí turisty historkami, že si vylíhlé mláďátka  strčí do pusy a přenese k moři, což nějak nesedí, protože okamžitě, co své děti uloží do vyhřátého písku, odpluje neznámo kam a zárodky nechá naprosto samovolně odevzdané osudu. V podstatě rčení „krkavčí matka” sedí i na ženské želví pokolení:-).

 

A o prvních krůčcích právě vylíhlých želvích bejbátek si povíme zase příště!

Podle kalendáře se brzy vyklubou na svět za svitu měsíce.

Těšte se:-))) 

 

PS. Za boží želví momentky děkuji Hubertovi Krieglovi, který je zachytil svým objektivem a odsouhlasil mi jejich zveřejnění, protože jsem jako naschvál zapomněla svůj telefon doma. Tak je to vždycky, zákon schválnosti, znáte to:-))). 

Je to neuvěřitelný dobrodruh, který už je na cestě dvanáct let, inspirujte se na jeho stránce: www.thetimelessride.com.

 

 

 

 

 

 

Please reload