Ano, i já, rádoby profesionální cestovatelka, jsem se dopustila chyby. Dalo by se říci, že to byla chyba osudová, jež mě šoupla do jámy lvové. Loni touto dobou jsem se ocitla nechtěně v Nepálu, kde jsem zažila zemětřesení na vlastní kůži. A jak se mi to vlastně povedlo?
Pobývala jsem nějaký čas v Austrálii, a tak jsem si řekla, že se na narozeniny rozmazlím a koupila jsem si letenku na Fidži. Z Austrálie je skoro za hubičku, tak proč ne:-).
Všechny podmínky jsem měla řádně nastudovány, v ničem nebyl problém ani zádrhel, základní podmínkou je mít cestovní doklad platný ještě nejméně šest měsíců po plánovaném opuštění ostrova. Nejdůležitější je však zpáteční nebo pokračující letenka a dostatek finančních prostředků pro celý pobyt. My, právoplatní držitelé cestovních dokladů České republiky nemusíme žádat o vstupní vízum před příletem do této vysněné destinace, po příletu na místě obdržíme tzv. návštěvnické vízum, které je standardně platné čtyři měsíce od příletu. Juchů!
Letenku tam jsem si koupila na konci roku 2014 kvůli imigrační kontrole při vstupu do Austálie a potřebnou zpáteční z Fidži pak během cestování po Austrálii. Vždy si vše kontroluji, pečlivě ověřuji, proto se mi během šesti let letem světem nepovedlo žádné zásadní cestovatelské faux pas. Až na mne v pořadníků nešťastníků taky přišla řada…
Zásadně nelétám na své narozeniny, tento významný den si chci řádně/náležitě užít, ne abych trčela v odletové hale a čekala na zpožděný let či řešila jiné nenadálé extempóre. V sebeobraně a sebelásce se tak uchráním nepříjemným situacím a vyvaruji se případným komplikacím. Takže jsem si skvostně užívala narozeninové toulky i poslední den v Tasmánii v jednom, s hostitelem přes couchsurfing v hlavním městě Hobartu a byla natěšená na odlet jako dítě na vánoce. Přece jenom hřejivé, bílé pláže budou jiné kafe, než zakaboděné zimomřivé léto u protinožců. Když jsem blaženě usínala po narozeninovém veselí, tak mi blesko hlavou, že pokud budou nějaké komplikace, nebudu tlačit na pilu a pokorně přijmu jakoukoliv situaci. Vůbec netuším, jak mě taková myšlenka napadla, vždyť všechno bylo skvěle naplánováno, letenky vytisknuty, vše sbalené a připravené na budíček ve čtyři hodiny ráno. Ale intuitivní předtuchy se nikdy nemýlí…
Cvrkot budíku nastaveného v telefonu byl jako rajská hudba vyzývající k dalšímu neobyčejnému dobrodružství. Laskavý známý byl té dobroty, že mě v tuto nekřesťanskou hodinu odvezl na letiště a popřál mi bezpečný let. Jako vždy vzorná, v pozoru připravená, čekala v řadě na odbavení ještě než se otevřela přepážka. Vychutnávala jsem si další vyplnění cestovatelského snu. A jak říkává moje maminka, tak už jen ta Polynésie a Fidži ti schází (samozřejmě v legraci:-).
Letiště se pomalu probouzí a jediné dvě přepážky jsou otevřeny. Za přepážkou se prsí prototyp australské blondýny, vybělené zuby a k mému údivu se její profesionálně naučený úsměv brzy obrátí v nelibý úšklebek, když se zeptá, kam letím. Úsměv ji opětuji a říkám, že na Fidži, protože let z Hobartu je přes Melbourne.
Nevím, zda ji představa, že já se válím v plavkách na pláži a ona mrzne tady v tasmánské sibiři tak vytočila, že se její nevlídnost přeměnila v neprofesionální aroganci a zeptá se uštěpačně: „What kind of passport do you have? (Co to máte za pas?”). S přehledem odpovím, že biometrický, vydaný Českou republikou.
Ptá se, kde mám víza a já říkám, že na Fidži nepotřebuji, že je uděleno po příletu. „Pfff”, odfrkla si, „to si ještě ověřím”. „Samozřejmě, dělejte, co je vaší povinností”, přitakám trpělivě. S její nadřazeností nebojuji, není potřeba přistupovat na její nepříjemný způsob konverzace, mne nevytočí. Ještě stále jsem v dobré náladě, se zářivým úsměvem. V klidu vyčkávám, až si slečna důležitá dohraje svou etudu. Však co, když jí to baví, mně den nezkazí:-). Aby zahrála do outu, že jsem měla pravdu, tak říká, že potřebuji zpáteční letenku. „Ano, já vím”, bezelstně ji podávám vytištěný výtisk zpáteční letenky Nadi (hlavní město Fidži) - Sydney (Austrálie). A čekám, až mi milostivě vytiskne palubní vstupenku a odbaví mi bágly.
Ovšem jak se říká, člověk míní a život mění…
Takovou záškodnickou radost jsem snad v životě v žádných očích ještě neviděla, ani se nesnaží své nadšení skrývat, když mi vítězoslavně předává letenku zpátky se slovy: „Toto je letenka Sydney - Nadi”. Zkoprním, cože??? Civím na to jako blázen, že by tiskárna špatně tiskla nebo co? Nechápu vůbec nic, že bych ještě spala a strašila mě nechutná noční můra? Musela jsem sama sebe štípnout, že nespím a dvakrát přešlápnout, abych pobrala, že nezáviděnihodná situace se mi fakt nezdá…
Svědomitá zaměstnankyně aerolinek souboj na to, kdo je mocnější, vyhrála. Já mám dvě letenky na Fidži, ale ani jednu zpáteční!!!