© 2016 - 2018 SAMA NA CESTÁCH ओं♡♫

  • b-facebook
  • YouTube - Black Circle
  • Twitter Round
  • Instagram Black Round

návštěvníků

Osudový kopanec správným směrem

April 22, 2016

 

 

 

Jak jsem se do Nepálu vlastně dostala? Byla to naprostá náhoda:-). 

Ale ještě se vám musím svěřit s palčivými momenty, které mě tam dovedly...

 

Jak bych připodobnila mé já před pár lety? Žádné úsměvy, sporadické výbuchy smíchu, extatické  projevy plné živelnosti odpluly neznámo kam, zůstalo jen ploužení od ničeho k ničemu. Už mě ani společenské dýchánky a víkendové výlety s přáteli nebavily, stranila jsem se společnosti a byla jsem ráda sama. Soustavně jsem bloumala, co by mne opět postavilo na nohy a přivedlo zpět k autentickému vnímání životní radosti i rozpustilému juchání. 

Už pár let jsem to nebyla já. Chyběla mi vzpruha, radost ze života, inspirativní impulzy. Byla jsem prázdná, jako duše (od kola) vypuštěná, květina povadlá… 

 

Nutno podotknout, že spirituální boom, který je na pořadu dne v současné době a nabývá obřích rozměrů pomocí transformačních přednášek, výchovných seminářů, konstelačních sezení, jógových retreatů, duševních guru a životních koučů, tenkrát ještě vůbec neexistoval. Nedostatek spirituální výživy byl jako vyprahlá studna, která žíznivým sice na první pohled dává naději, ale následuje velké zklamání, když v ní dehydratovaní jedinci nenajdou ani lok vody, který by uspokojil jeho vyschlá ústa a vyprahlá nitra. Tato potřeba vyvstala až nyní, jako urgentní ambulantní léčení mentální degenerace společenského soužití.

 

Stejně jsem v té době trpěla já, užírala se ve vlastní nespokojenosti a neschopnosti najít od komnaty s poklady ten správný klíč. Cloumalo to se mnou jako v pubertě, neustále nabubřelá, náladová, impulzivně emotivní i arogantní. Moje bolístky minulosti a egocentrické záchvaty nespokojenosti mě svazovaly do kazajky potupného myšlenkového vězení, v němž jsem byla zakletá a samovolně uvězněná na deset západů. Sebetrýzeň, bezmoc, nulové sebevědomí, věčné pochyby a nadměrná očekávání, že mi vše spadne do klína z čistého nebe, což se ovšem nekoná, pokud člověk opravdu neroztočí řádně své mlýnské kolo osudu.

 

Mohla jsem si za to sama, byla jsem zablokovaná, usazená v betonovém boxu konzumního způsobu života, jenž mě neuspokojoval. Utápěla jsem se v kontejneru zbytečností, nečitelně popsaných diářů, pravidelných neodkladných schůzek, bezvýznamných ročních plánů, ani jsem nevnímala, že žiju a dýchám… 

„Tepe mi ještě vůbec srdce?”, ptala jsem se v panice sama sebe? Nebo vrávorá na přeživší vibraci a průtok krve v žilách je slabomyslným čůrkem bezbarvé tekutiny?  

Byla jsem bláhová, nedůvěřivá a nevědomá. Postupem času se ze mne stala loutka, která ťapká od pondělí do pátku povinně do kanceláře, kde usedne za počítač a tvoří virtuální hodnoty na konto někoho jiného. 

A duševní rovnováha… „Co to je?”, vysmála bych se vám tenkrát z chutí do očí. Neměla jsem vůbec šajn, že nějaké vysvobození či elegantní řešení, jak se z toho nenaplňujícího pekla dostat ven, existuje.

 

Bloudila jsem životními rozcestími jako bludička a niterně toužila, aby ze mne byla světluška plná světla. Když jsem se na sebe podívala do zrcadla, bylo mi sebe líto. Civěla na mne neznámá osoba, energeticky podvyživená, zdecimovaná.

Smysluplný proud života zamrzl na bodu mrazu, necítila jsem ani vděčnost, za to, co mám. Už jsem nic nevnímala, neoceňovala, byla jsem jako Sahara, vyprahlá, děravá a emocionálně zdevastovaná. Všechno jsem řešila složitě jako diferenciální nerovnice, proto jsem se nikdy nemohla dobrat k správnému výsledku. Hlavně jsem neměla ani páru, co si přeju, po čem toužím, kam směřuji a co mi chybí. Nad nejdůležitějšími životními záměry visely tučné, hrůzostrašné otazníky.

 

Bohužel člověk nemůže cítit vděčnost, pokud ho materiální věci kolem něj neuspokojují, pokud v nich necítí smysl žití, pokud neoceňuje jejich pravou podstatu. Jen se rozhlédněte kolem, co dává smysl? Byrokracie systému je odpuzující, už poměrně dlouho na úrovni nestravitelného marastu. Situace na politické scéně naprosto zvrácená, že se to prostě nedá. Je mu nevolno z toho, co se děje kolem a především ze sebe, protože na tom participuje. Vše postrádá vyšší princip, nic do sebe nezapadá a nálada je prazvláštní, nedefinovaná a energeticky devastující. Vztahy mezi lidmi jsou podružné, důležité jsou cifry na kontě…

 

Cítila jsem, že potřebuji radikální změnu. Věděla jsem, že to, jak se blonckám bez cíle nikam nevede, je to utrpení od desíti k pěti. Ale stabilní zázemí, pravidelný příjem, kolegové, přátelé, názory a ovlivňování rodiny, pohodlí elegantně zařízeného bytu, tyto spáry mě několik let držely na stejném místě. Nekompromisně. Fyzicky se sice moje tělo pohybovalo v daném časoprostoru, ale moje vědomí bloumalo bůhvíkde a skákalo z jedné větve na druhou, jako rozpustilé opice, kterým je vše šumák. Opičí mysl, roztříštěné nitro a prázdnota, hluboká a bezedná. To jsem byla já. Pasti současnosti, ze kterých se vymaní jen psychicky zdatný jedinec. Byla jsem slepá k znamením, hluchá k moudrým nápovědám, ale hlavě jsem se nevyznala ani sama v sobě. Co zrovna chci, po čem toužím a kde jsou mé dětské sny? Definitivně vygumovány z mé paměti.

Právě to je největší kámen úrazu. Nevyznáme se ani sami v sobě, v tom je ta potíž, ale jak z takové osobnostní šlamastyky vybruslit ladnou piruetou, vrtá nám donekonečna hlavou.

 

„A štěstí? Muška jenom zlatá…, která dávno odletěla do neznáma:-).”

Z člověka se postupně stává hromádka neštěstí a ve finální fázi mezi životem a smrtí dostaneme řádný kopanec, abychom se vzpamatovali, vzali rozum do hrsti a spořádaně vykročili do přítomnosti, ve které znova procitneme v bezbřehé euforii z žití. Probudíme se z noční můry či komatu, jsme sice rozespalí a polámaní, ale jasně cítíme, že radost je na místě. Jsme opět mezi živými!!!

 

Já dostala na podzim roku 2009 výpověď v práci kvůli nadbytečnosti, bylo to sice nemilé, nečekané překvapení, ale já se chopím každé příležitosti, ať je jaká chce. Možná ve mně tkví zděděná instinktivní moudrost, že nic není černé ani bílé, že to co považujeme za špatné v daný okamžik, je pro nás zrovna to nejlepší. Kdo ví…

Sama bych to neudělala, ale standardně jako každá mluvka jsem neustále říkala, jak jsem nespokojená, že si budu hledat něco jiného. Jak dlouho jsem to říkala a nikdy ani nezačala? Červenám se studem ještě teď jak jsem sebe obelhávala a jak jsem byla neschopná, vykročit do neznáma. Děkuji vlastnímu osudu, že zasáhl neviditelnou rukou a poslal mě tam, kam patřím.

Na Cestu. 

Do Nepálu. 

K svobodě bytí, k procitnutí a uchopení pravé podstaty.

Smysluplnému žití a sdílenému prožívání.

 

Děkuji.

 

S úctou a vděčností

 

AK♥♥♥

 

 

Please reload