Konečně, jak jsem slíbila, dostávám se k jádru pudla, jako ostatně každá moje cestovní eskapáda má neuvěřitelné antré i finále:-). Na pořadu dne je Kathmandu.
Psal se rok 2009, zakaboněné podzimní počasí zimomřivě utápělo mou náladu do deštěm zalitého černočerného tunelu. Znáte ten moment, kdy se vám všechno sype pod rukama… Na mé výpovědi z práce zrovna zaschl inkoust a já absolutně neměla potuchy, kudy kam a co dál.
Před několika měsíci jsem dostala pozvánku na přednášku mého známého, která byla o tom, jak sjel na lyžích západní stranu Daulaghiri, majestátnou velehoru v nepálských Himalájích. Tak moc jsem se na ni těšila, ale v ten den jsem měla náladu pod psa a ještě lilo, že bys ho ani ven nevyhnal.
Byla jsem přešlá, unavená, nachcípaná a psychicky rozbolavělá. Ale ne, takové jedinečné povídání si nenechám ujít, vzmuž se, dirigovala jsem sama sebe. Když jsem se česala, tak mi prolétlo hlavou, že mě tam jistě něco pozitivního čeká, proto jsem se nakonec přemluvila a v tomto nečasu po setmění vyrazila z domu. Jako bych to tušila…:-).
Přednáška byla poutavá, inspirující i dojemná a já obdivně poslouhala, jak schopní jedinci dokáží zmobilizovat své síly a uskutečňují sny, jež si v mysli usmyslí. O přestávce mě oslovil nějaký kluk jménem, „My se známe?” Netušila jsem, kam ho mám zařadit, ale po chvilce rozhovoru jsem rozkličovala, že je to spolužák z výšky z Ostravy. Prohodili jsme klasicky pár vět o práci, povrchně jsme klábosili o životě a já se zeptala, co tady dělá. Odvětil, že za necelé dva týdny letí do Nepálu na trek, tak si přišel naposlouchat, jak to tam chodí.
„A nemůžu jet s tebou?”, vyhrkla jsem bez rozmyšlení. Vykulil na mne oči jako na nevítanou návštěvu. (Znáte to, jsem vtěrka a budu u vás bydlet, kartáček mám svůj:-). Odpověděl, že neví, co by na to řekla jeho přítelkyně sedící u vedlejšího stolu. Zastyděla jsem se, ale to jsem já, naprosto bezprostřední a spontánní. Na omluvu jsem podala vysvětlení, že jsem zrovna před pár dny listovala katalogy outdoorových cestovních kanceláří, a co mě lákalo ze všeho nejvíc, byly himalájské výšiny a expediční výpravy.
Přednáška skončila a celá jeho parta se usadila kolem velkého stolu a vesele se rozprávělo. Milá společnost v cestovatelské kavárně mi okamžitě okysličila krev a cítila jsem se opět v pohodě. Nasouchala jsem pozorně zážitkům, smála se přešlapům, byla jsem rázem ve skvělé náladě. Byla jsem neskutečně ráda, že jsem se přemluvila a dorazila jsem sem. Chmury se vmžiku rozplynuly.
Když jsem se vrátila z toalety, cítila jsem, že se energie změnila, až krásná blondýnka pronesla větu směrem ke mně, že bude rána, když s Davidem (jejím přítelem) do Nepálu pojedu, protože jeho původní plán jet sám znepokojuje nejenom ji, ale celou jeho rodinu. Byla jsem překvapená, na chvíli jsem oněmněla to jsem teda nečekala, ale byla jsem za její svolení nesmírně vděčná. David mi začal předestírat jeho plány a trasy, ostatní mi sdělovali vlastní zkušenosti a rady týkající se především oblečení. Popíjeli jsme čajíky a dali si i nějaké smažené červíky, abychom se řádně připravili na nepálskou stravu a horské podmínky. Na mou obhajobu musím prohlásit, že jsem je musela spolykat, jinak bych nemohla jet, chápete:-))). Byla to zkouška mé odvahy i oddolnosti.
Během necelé hodiny bylo vše dohodnuto, zítra nakontaktuji jeho cestovního agenta, který mu zařizoval letenky a jestli budou dostupné ve stejném termínu, letím bez řečí s ním. Takové nečekané rozuzlení večera jsem teda nečekala! Byla jsem nadšená, jak jsem si do života přitáhla, co jsem chtěla. Vysokohorské zasněžené masívy dotýkající se blankytně modrého nebe, vyzdobené barevnými fáborky a ješte neskutečně upřímné úsměvy domorodců. Juchů.
Usínalo se mi líbezně, ale ráno jsem se probudila na pochybách. Dokonce jsem se ve snu zpotila. Vždyť jeho plán je dvacetijednadenní trek kolem Annapuren s nejvyšším bodem ve výšce přes pět tisíc metrů nad mořem. Podle přesně nadefinovaného plánu v Lonely Planet jdete kolem dokola, cesta zpět není možná, tedy je, ale pouze v případě, že vám zdravotní či jiné újmy nedovolí v pokračování zdolání trasy. Trekking, nevím, zda jsem tento termím před tím už slyšela…
Sportovkyně jsem sice odmalička, dokonce vrcholová, závodní lyžování mi dalo skvělé předpoklady, ale nějaké horské pochody, ty ještě na seznamu osobních rekordů nemám. Ano, byla jsem nespočetněkrát na Lysé hoře (1 323 m) a vystoupala jsem na nejvyšší horu Kuby (Pico Turquino - 1 974 m), ale to je tak asi všechno.-(. Nemám nic, s čím bych se vychloubala a prokázala fyzickou zdatnost dostačující pro plánované závratné vrcholy. No uvidíme, už si sama sebou nejsem tak jistá.
Ženu se do práce, abych úderem deváté hodiny mohla kontaktovat agenta s dotazem ohledně letenek, obratem mi potvrzuje, že společný let tam je možný. David totiž z Nepálu ještě přelétá do pouště v Indii, ale to už já ráda vynechám. Ještě zbývá schválení čerpání dovolené a neplaceného volna od zaměstnavatele, ale ani v tom nebyl zádrhel. Ejhle, jde to jako po másle!
Do odletu nezbývá příliš mnoho času, domluvili jsme se, že mi David přinese podklady a současně zkontroluje mou turistickou výbavu. Doluji z krabic na skříni pohorky a roláky, krosna na lyže je příliš těžká na to, abych s ní šlapala tři týdny. Zkušeně mě poučil, že na treku ucítím na zádech každé deko, takže mám balit rozvážně, když jsem mu ukázala své oblíbené saténové pyžamo, (což byl ovšem fór, který nepochopil:-).
Testuje mě, kolik mám v nohách ušlapaných kilometrů a zkušeností s horama. Upřímně vyjmenuju mé skromné výstupy a když vidí, že nemám bundu, kalhoty ani spacák, začíná rozpačitě, ale varovně: „Víš, že když mi nebudeš stačit, tak se rozdělíme”. Kývám, souhlasím, vím, že toto je pravidlo hor. V horách je každý sám za sebe, i když se dodržuje určitá sounáležitost i morální odpovědnost za ostatní, ale vlstní síly a schopnosti musí každý dobře vyhodnotit hned na začátku, aby nebyl ostatním přítěží.
Mně to nevadí, hlavně že odletím, tam už si nějak poradím a hlavně zpráva od kamarádky, která ten samý trek absolvovala mě ujistila, že je tam hodně samotných turistek a prý ve stejném směru jdou davy, mě nechala naprosto klidnou. Mám to posvěceno.
Podle výrazu tváře se ho zmocnila panika, co to bere s sebou za horského Neználka. Zbělel a krve by se v něm nedořezal, ale měl víkend, aby to strávil a dala jsem mu právo veta, že pokud ucítí, že by přece jenom chtěl letět sám, ať mi to bez okolků sdělí, nebudu mu přítězí. Ohleduplnost a pochopení byly vždy superlativa mých charakterových vlastností:-).
Celý víkend jsem ležela v itinerářích a potila jsem se, jen jsem je četla. Studuji denní harmonogramy, převýšení i kilometry. Drkotala jsem se ve vyhřátém bytečku už jen když jsem četla stupně Celsia, ve kterých člověk spí před výstupem na vrchol. Začaly mě revmaticky bolet kolena, jen co jsem si nasčítala kilometry (160–230 km), které zbývají do cíle od startovní čáry.
Ale ne, já se vystrašit ani odradit nedám. Usmyslila jsem si, že to zvládnu, překousnu úplně všechno a navíc jsem tuto formu považovala za nejlepší terapii, jak rozchodit výpověď a najít nový směr. Prostě tam musím, himalájské vrcholy mi předestřou nové výhledy. Takovou šanci si nenechám ujít a strachy mi ji umlčím pozitivními argumenty.
Už neuvažuji, místo toho začínám běhat do schodů a v posilovně na šlapadlech vyjdu každý den nejméně 200 pater. K tomu zvedám závaží, aby se mi pod himalájskou výbavou nepodlomila kolena a všechno unesla. Hned v prvopočátku se rozhodnu, že si nic dokazovat nebudu a najmu si nosiče, s ohledem na to, že byly časy, kdy jsem následkem extrémního tréninku nemohla chodit, mě vyškolily náležitě. Tyto nohy, kolena a klouby mi ještě musí posloužit minimálně jednou tolik, proto si je musím šetřit-).
Rady, že si na místě celou výbavu nakoupím po příletu za hubičku sice vítám, ale podle moudrých rad se v zamořeném Kathmandu nemáme zbytečně zdržovat, jen si vyřídit povolení vstupu do dané oblasti a okamžitě odjet, takže bohužel před výpravou na nákupy nebude čas. Ale skvělí přátelé mě dokonale vyzbrojí, mám od nich půjčené úplně všechno, snad jen čepice a rukavice jsou moje:-) (Janičko a Martine, děkuji!!!).
Se zatajeným dechem otvírám v pondělí Davidův mail…
Souhlasí, nenechal se odradit, můžu jet s ním. Fůha, to je úleva a neskutečná radost!
A je to, zpečetěno, letenka zaplacena:-).