Moje původní plány strávit léto v Rakousku u jezera se neujaly a kvůli nepřízni počasí, které i na konci května je podobné době ledové, jsem se rozhodla znova vzít roha a usídlit se ve vyhřáté Andalusii.
Pondělí v Salzurgu lilo jako z konve, soustavně a ustavičně a nepolevilo ani když byl čas k odchodu na hromadnou dopravu směrem vlakové nádraží a pak na letiště ve Vídni. Měla jsem nachystané parádní střevíčky, ale kamarádka mi dobře poradila, abych si vzala flip flopy, že ty jsou do té psoty nejlepší. Poryvy deště by mé nové botičky rozmáčely k nepoznání a znehodnotily je, což by bylo nerozumné, v čem bych si pak vykračovala po dlážděných korzech Španělska a tančila v rytmu flamenga💃💃💃(hahaha).
Tlačí mě čas, snáším dvacetišesti kilový kufr po schodech, tašku na rameno s laptopem a dalšími proprietami, jež se do kufru už nevešly, jogamatku na levé rameno a do ruky velký vystřelovací deštník, abych po dvou krocích na ulici nebyla mokrá jako vodník. Ťapkám si to v té slotě, projíždím kaluže a jsem nesmírně vděčná, že kufr je laminátový a nepromáčí se.
Nedočkavě vyhlížím autobus číslo 6, do odjezdu vlaku zbývá necelých 40 minut a jízdní řády po osmé hodině večerní prozrazují, že operují jen třikrát do hodiny. Ale vypadá to nadějně, že mi vlak neujede. Prolízám hlavními dveřmi u řidiče, kde si kupuji lístek a ten když vidí, jak zápolím s mým lodním kufírkem se ochotně zeptá, jestli nepotřebuji pomoci. S úsměvem žbleptnu německy, že nemusí, poradím si, autobus je bezbariérový, není to nezvádnutelné.
Usedám na polstrované sedadlo a rozhlížím se kolem, každý vypadá jako zmoklá slepice, na sobě promáčené boty a kabáty. Naproti mne si sedne typický rakouský dědeček s větvičkou jalovce za kloboukem se sojčím pírkem a s úsměvem od ucha k uchu. Jednu nohu má sice chromou, ale to mu neubírá na humoru. Směje se na mne a chválí mě, jaké mám originální boty do deště. Paráda, jak jsem ho rozveselila, cestovatelská inteligence a připravenost pro strýčka příhodu se vyplatila. Co by asi říkal, kdybych byla úplně bosa? To mám totiž nejraději, chodit po světě bez obuvi, ale už tak mým letním outfitem vzbuzuji nežádoucí pozornost, všichni se za mnou otáčejí, leč mi připadá, že spíše závidějí, protože své tenisky budou sušit nejméně týden.
Vystupuji z autobusu se zářivým úsměvem, i když venku padají provazy deště a lidé se choulí do sebe a netrpělivě vyčkávají na své spoje s obráceným úsměvem na tváři.
Protloukám se mezi kapkami deště a kráčím vstříc anabázi s rakouskými drahami.
Když jsem si ráno kupovala jízdenku na vlak online, divila jsem se, jak zaostalý systém na ÖBB je. Představte si, že si jízdenku koupíte ale nevygeneruje se vám klasický internetový doklad, namísto toho vám přijde na mail potvrzovací dvanáctimístný kód, jenž musíte zadat do příslušné mašiny na nádraží, která vám jízdenku vytiskne. Nebo si můžete vygenerovat pdf a je vaší povinností si jej sami vytisknout. Achich ouvej, tak se mi zdá, že Rakousko nemá vůbec potřebu chránit lesy a limitovat spotřebu papíru... Navíc musíte při kotrole průvodčímu předložit doklad dokazující totožnost, jež musí být shodná se jménem pasažéra.
Musím si pospíšit, do odjezdu zbývá necelá čtvthodinka, ptám se na informacích, kde si mohu vytisknout lístek, dokodrcám se k barevné obrazovce a vyťukám zaslaný kód. Neviditelný skřet záškodník mi prostřednictvím obrazovky sděluje, že lístek už byl vytisknut. Cože?! Vlasy mi vstávají na hlavě, ale všechno má řešení, pádím k pokladně a vysvětluji mou situaci. Pan za přepážkou je ochotný, předávám mu telefon s fotografií příslušného kódu. Ťuká do klávesnice a nic, druhý pokus, třetí... Je stejně bezmocný jako já. Profesionalně ovšem zakročí a já vyhledám číslo rezervace, podle něj lístek najde a už mi ho tiskne a precizně skládá na tři rovnoměrné části. Laskavci rakouských drah třikrát danke! A to mi ho ještě chce dát do papírové obálky, zděšeně s díky odmítám, takové zbytečné plýtvání papíru odmítám. Do odjezdu zbývá pár minut, svižně vyrážím v ústrety nástupiště číslo 4.
Když totiž nemáte v chytrém telefonu staženou aplikaci, musí se doklady vytisknout, což je podle mě dosti neekologické. Na druhou stranu nádraží v Salzburgu je velice příjemné, žádné skřípání, nechutné zvuky ani pachy.
Nalodila jsem se bez problému do vlaku, zabořila jsem se pohodlně do sedačky a s úlevou vydechla, jak jsem to bravurně zvládla. Za okny je černočerná tma, Mega kapky dopadají na sklo a já pevně věřím, že mi prší stěští do další etapy putování.