Po příletu mi necelý týden trvalo, než jsem si našla hnízdečko, kde se na čas usadím a budu pokračovat v tvorbě a spořádaném životě, a protože voňavý večer byl líbezný ve své pohostinnosti bez krutosti žhavého slunce, rozhodla jsem se prozkoumat nejbližší okolí. Nasedla jsem na vypůjčené kolo, projela pár uliček sousedící s pobřežím Středozemního moře, vyhla se desítkám předoucích koček, jež tady sedí uprostřed ulice jako by to bylo jejich posvátné území a dvounožci tady směli jen s jejich kňouravým svolením. Jedna jednosměrka mě svedla přímo na pláž a nezbývá mi nic jiného než kolo uzamknout na sedm západů a bosa se vydat kolem varhánků mořského horizontu. Sluníčko únavou zčervená a brzy se zakutálí za andalůské pohoří, ale otužilci se stále koupou, děti staví hrady a milenci se vodí za ruce, aby nepromarnili vzácný čas jejich drahocenné lásky.
Já obhlížím neznámá místa, zatím ještě nepřeplněné plážové resorty, vzorně složená lehátka vyčkávají na sezónní davy a typické pobřežní restaurace navečer praskají ve švech. Vykračuju si a kochám se jedinečnou harmonickou souhrou plynutí, okolí a přírody, jež vybízí k dýchání a radování se z životní výhry, že jsem opět na výletním místě, aniž bych to předem plánovala. Je to nádhera. Jsem tady a to je hlavní.
Chodidla se zabořují do hedvábného písku, když spatřím symbolické týpí značící věhlasnou pláž, na kterou jsem se chtěla podívat!!! To je neskutečné! Vnitřní navigace či magnetická přitažlivost osudu mě samovolně přitáhla až k bráně této mnohými vysněné kratochvíle… A to není při mých Cestách poprvé, že se ocitnu na místech, jež podvědomně chci vyhledat. Neuvěřitelné, sama se zalykám rozpustilým smíchem, jak se všechno krásně vyvrbí do zlatého hřebu večera. Nedá mi to a jako správná bloggerka pózuji před vraty s nápisem NIKKI BEACH MARBELLA. Kdo ví, možná se dovnitř nedostanu, tak aspoň ulovím první šot z venku. Cvak, cvak, už musím uhnout, další parádnice nedočkavě přešlapuje, abych ji uvolnila působiště a nezacláněla na její fotce.
Ale žádné dveře, žádné omezení či kontroly zde neexistují. Naprosto normálně, nenuceně, jako bych sem chodila každý den, vstupuju dovnitř a rozhlížím se kolem. Prostředí je příjemné a díky bohu liduprázdné, takže první dojem nezkazí nafoukaní blbínci, kteří machrují, že na drinky v místní eurozóně mají. Úplně jsem zapomněla zatáhnout břicho a prsit se, jak jsem byla překvapená, že jsem vytipované místo našla. Ze strandy pózuji u nápisů v bazénu, nenechám si přece ujít takovou příležitost, sezóna ještě nezačala a já už jsem tady! Jupí! Štěstí přeje připraveným nebo je aspoň dovede na místa, kde je to zajímavé:-).
Nejsem ani namalovaná, ani načančaná, vždyť jsem před chvíli sesedla z kola, ale stejně už na mne mává nějaký místní machr, který je ještě v plavkách. Omlouvám se dotyčnému neznámému, že jsem mu pošramotila ego, ale na nějaké seznamovací etudy jsem nebyla mentálně připravena. Byla jsem zdejším místem nadšena, ale asi právě proto, že v něm nebyl skoro nikdo. Tady je pár záběrů, kde v nejparnější sezóně celebrity i normální srmtelníci ukájí své libido selfie fotkami a sebeprezentací dle poslední módy.
A jako by to místo bylo nakažlivé a chlubení bylo jako cholera, neváhám a okamžitě a střelhbitě ať mě nikdo nepředběhne postuju na FB: “Vyrazím si nezdařbůh po pláži a natrefím na jeden z nejsnobštějších plážových klubů na Světě:-)))
Pět minut od domu a stačí krůček, aby se ze mne stala typická Fifinka Bloggerka (hahaha).”
PS. Všem uvědomělým a bloggerkám Intelektuálkám se hluboce omlouvám, nehážu vás s těmi povrchními do jednoho pytle:-). Respektujme se na vzájem a bude mám dobře na naší planetě.