© 2016 - 2018 SAMA NA CESTÁCH ओं♡♫

  • b-facebook
  • YouTube - Black Circle
  • Twitter Round
  • Instagram Black Round

návštěvníků

Když můžu, pomůžu

July 24, 2016

 

Upřímně, cestování k dobročinným akcím přímo vyzývá, i když charita je nutná i u nás doma. Když cestujete a vnímáte dostatečně to, co se kolem vás děje, z chudoby a životní mizérie vám puká srdce a mnohdy se dostaví beznaděj, jak pomoci všem. Putování po světě je velice emotivní, je-li člověk dostatečně empatický a pokud by dal všem, kteří žadoní, pak by se stal okamžitě i on žebrákem. Důležité je nepropadat panice ani úzkosti z toho, co člověk spatří na vlastní oči. Krutosti sociálních rozdílů není lehké rozdýchat a je třeba si je v hlavě i srdci dobře poskládat, aby jednotlivec mohl zdravě a uvážlivě pomáhat. V interakci s místními je mnoho důvěry i naděje a v naších silách je obohatit druhé, protože nejde vždy jen o peníze!!!

 

Stačí, když vedete duchaplnou konverzaci s cizím člověkem, který se vám u snídaně svěří, že si neví rady se svým životem. Přinesete sklenici vody nebo přiložíte-li obklad na čelo někomu, kdo blouzní v horečkách a je na míle vzdálený své rodině v cizí zemi. Konáte-li dobrodiní to se vždy cenní!

Pozdravit, usmát se, optat se, jak se dotýčný cítí či nepotřebuje pomoci. I prosté slovo či holá věta je mnohdy obrovským gestem vzpružící v beznaději tápajícího člověka k dobré náladě či nalezení řešení svého trápení.

 

Pochopila jsem, že nemůžu spasit všechny životy, ale pokud můžu alespoň jednomu člověku či zvířátku zpříjemnit den, bez zaváhání to udělám. Jsem taková od jaktěživa a co je nedůležitější, že se mi vždy dobře usíná, protože ten den jsem prostě udělala dobrý skutek.

 

Když jsem byla nezvěstná po zemětřesení tak můj známý na Facebooku postoval příběh, kdy jsem v jídelně vysvobodila můru, která se zamotala do pavoučí sítě. Jedla jsem a viděla, jak se chudáček nechala polapit do pasti nástrah obřího pavouka. Sledovala jsem ten dramaticky zvířecí souboj na život a na smrt a chvíli jsem váhala, ale pak jsem se zastyděla, že sedím a jen čučím a nezakročím. Zvedla jsem se a pomohla jsem jí osvobodit, otevřela okno, aby mohla odletět do svobody. Tak jednoduché je zachránit život, i když to není lidský, ale zvířecí, ale oba dva mají stejné hodnoty.

Když vypustím mouchu z okna, otočím vážku, která bezmocně leží na křídlech a nemůže se přetočit, aby vzlétla či něžně změním směr slimáka štrádující si to přímo do vozovky, opět ho položím šetrně do trávy. Nejsem hluchá ani slepá k tomu, co kolem mě lítá. Jsme vědomá a zakročím okamžitě, kde je potřeba. Vždy se sama pro sebe usměju, zachránit život = pro dnešní den splněno a kráčím dál s blaženým pocitem u srdce.

 

Na treku kolem Manaslu ve vesnici Lho, kde jsme ve výšce 3 500 m.n.m. zůstali po zemětřesení v Nepálu dne 25. 4. 2015 uvězněni lavinami a sesuvama půdy, jsem zorganizovala sbírku mezi západními turisty pro obživu pro místní obyvatele, kteří bivakovali na holé zemi, protože přišli o své domy=domovy.

Za tři dny jsme vybrali v přepočtu sedm tisíc korun. Čeští lékaři ošetřovali zraněné, hráli jsme si s dětmi a rozdávali sladkosti. Když po mně děti chtěly balón, tak jsme jim z pytle a izolepy vyrobili provizorní míč a hráli jsme si na bumbrlíka, a pak se hadrová mičuda proměnila v kopačák. Děti byly neskutečně šťasné a veselé. Hrůzostrašné otřesy půdy jim na úsměvech a radosti ze života neubraly, byly naprosto geniální a spontánní. A všichni zdější byli vděční, že žijí, i když přišli o své stabilní zázemí.

Následně jsme pomáhali rovnat kameny na čorteny a posvátné stěny z kamení, které symbolizují výjevy z budhistické historie právě ve chvíli, kdy se objevila helikoptéra určená k naší evakuaci.-(.

Ještě dlouho po této tragické události byly všechny vesničky v okolí odkázány na humanitární pomoc, jež byla transportována vrtulníkem do odlehlých částí Himalájí, přičemž obsahovala pouze základní atributy (deky, celty, léky, pitnou vodu, rýži a čočku). A v této enormní bídě po katastrofě se museli připravit, aby přežili krutou zimu. 

 

Pokud je člověk součástí neštěstí, tak na tom místě zanechá kousek své duše a snaží se být nápomocný, jak jen to jde.

 

Tyto plnohodnotné okamžiky mě přimněly ke sdílení vlastních cestovatelských zkušeností a začala jsem blogovat, bezprostřední pocity a prožitky těžko vyjádřitelné slovy nyní sděluji široké veřejnosti.

 

Nejdůležitější je uvědomit si naši schopnost pomoci za jakýchkoli situací, protože i maličkost může obohatit nesmírně život někoho jiného. 

Když jsem vybírala peníze pro vesnici, ve které jsme uvízli, motivovala jsem trekaře slovy: „I kapka vašeho přispění nebo rupie pomoci můžou udržet při životě mnohé v tomto

oceánu utrpení”. Faktem je, že tato slova zapůsobila a finanční příspěvny byly štědré.

 

Byla jsem vždycky taková, než jsem se sama pustila do jídla, tak jsem druhým nabídla.

Už vím, že svět nespasím, ale aspoň pozvednu něčí okamžik žití na pomyslně lepší úroveň, předám naději a optimistickou vlnu pohlazení.

A úplně největší ocenění je, když to všechno ve mně druzí vidí. To, že můj úsměv rozzaří dny ostatních, kteří mi skládají poklony a líbají ruce mé ego už dávno nepovzbuzuje, jsou to projevy čisté prostoty díků za dary přítomného okamžiku.

 

Kvocient blahobytu spokojenosti a radosti z dávání se vyšplhal napomyslné maximum a jsem hrdá, že z mála vymačkám maximum a mám na to sdílet svou hojnost s ostatními, kteří nemají to štěstí.

Jde mi především o to, abychom všichni měli oči otevřené když cestujeme, byli nápomocní a laskaví, v různých situacích viděli šance a snažili se je podchytit a převést je k ochotě

pomoci. Máme dary a  jsme schopni příležitosti proměnit v dobrodiní. Být užiteční. 

Člověk nemusí cestovat přes půl zeměkoule, aby byl nápomocný, stačí být všímavý a pozorný, může pomoci babičce do tramvaje, pomoci slepci přejít ulici, nasdílet informace, když někdo hledá podnájem nebo v jeho okolí řádí škodná individua, jež znepříjemňují životy, unáší děti či devastují okolí, atd. Možností je nekonečně mnoho a příležitostí jakbysmet, takže kdo má srdce na dlani, může si ke každodennímu seznamu úkolů zařadit na první místo větu: KDYŽ MŮŽU, POMŮŽU.

Stačí jen chtít a brzy se dostaví osobnostní proměna, jež vás změní v lidumila:-))).

 

Nemusím vyjíždět s věhlasnými dobrovolnickými organizacemi, abych vykouzlila na tváři lidí úsměvy. Stačí pouhá pozornost, dobrý úmysl a soucitná upřímnost k tomu, aby se i v těch nejbídnějších podmínkách  rozzářilo světlo hojnosti a štěstí. Několi let dobrovolničím na vlastní pěst, rozhlédnu se do všech světových stran a dávám, sdílím a raduji se nad tím, jak je laskavost a štědrost moucnou devizou, i přes to, že nejste milionáři.

 

Děkuji za sebe a za všechny, pro které se stanete Anděly ♥♥♥ .

 

 

 

Please reload