Čeká mě autobusový transport z Dharamsaly do Dillí.
Každý večer odtud vyráží několik autobusových linek různými směry a některé komfortní vozy se vyrovnají pohodlí Student Agency, takže vůbec nemusíte mít obavy, co po Indii jezdí za trasořitky, prohánějí se tady takové značky jako Volvo nebo Mercedes Benz. Pohodlné sedačky, láhev vody zdarma a cena je taky velice přijatelná od 800 – 1000 indických rupií za jedenáct hodin jízdy.
Sednu si na sedadlo číslo 12 vedle sympatického Tibeťana ve světlých kalhotách. Nadšeně, ze vše proběhlo hladce se zabořím do sedačky, loučení s kamarádkou, která pochází z Ostravy a bydlí o ulici vedle a s jejíž sestrou jsem chodila na základní školu bylo veselé, přestože nevíme, kdy se opět uvidíme.
Dojemně nezapomenutelné spíše bylo naše první setkání, když jsme na sebe narazily uprostřed rýžoviště v budhistickém klášteře pod vysokými himalájskými kopci. Když tam nejste na oběd, tak si můžete připravit talíř se jménem a oni vám porci odloží. Zaujalo mě její jméno: Klára. Měla dokonalou angličtinu, usměvavá a veselá jako nějaká Američanka, ani ve snu by mě nenapadlo, že je to rodačka z ČR. Až další den u snídaně jsem ji oslovila: „Ahoj, ty jsi Klára, že? Ty jsi z Česka?“
Vykulila na mě oči, líbezně se usmála a moje domněnky mi potvrdila. „Jo, jo, jsem z Ostravy.“ „Já taky!“
„Jsem z centra.“ „Já taky!“
„Kde jsi chodila na školu?“ „Na Ostrčilku.“ „Já taky!“
Ročníkově jsme sice rozdílné, ale podle jména znám její sestru, ta byla v mém ročníku. Od té doby jsme se staly nerozlučnými kamarádkami, přestože nejsme v dennodenním kontaktu, vím, že se na ní vždy spolehnu, že bychom pro sebe udělaly první poslední a jsme jako sestry. Udělala pro mě toho tolik bez jakéhokoli očekávání, že vděčností se před ní skláním.
Usmívám se, je mi tak sladce a tetelí mě u srdce, jaké senzační historky lemují mé Cesty. Mnohdy jsou velice extravagantní až k neuvěření, že na sebe narazí dvě duše z jednoho rodiště na úplně jiném kontinentu a na odlišné spirituální půdě.
Potřebuju se napit a můj nejoblíbenější elixír „Apple Fizz“ je tím nejlepším lékem a pravidelným společníkem na cestě. Je to takové slaďoučké, osvěžující „apfelschorle“ (jablečný džus namixovaný s perlivou vodou). Mňamka převeliká. Nepiju slazené nápoje, ale ten si vždycky dám, když se potřebuju nabít a doplnit hladinu cukru.
V tom záchvatu emocí, že se všechno končí si ani neuvědomím, že je to šumivý nápoj a když otočím víčkem, tak polovina láhve exploduje jako mé nevybouřené emoce štěstí. Už si o sobě myslím, jak jsem vědomá a sečtělá, a vždycky přijde nějaká sprcha, kdy zjistím, že to není tak horké... či dokonalé:-))))).
Jsem celá oblitá, mám plný klín té jablečné lahůdky a jsem jako počuraná a můj soused taky! Celé gatě a od hlavy až k patě. Chudák, ten to schytal, že by nějaká instantní karma.-?
Sklesle se omlouvám se, jsem to ale nemehlo. Vysoukám ze sebe omluvné „gonda“, což je v tibetštině promiňte.
On říká s úsměvem, „no problém“. A já cítím, jak je upřímný a že to fakt nevadí. Proto ty Tibeťany tak miluji, jsou spontánní, laskaví a z ničeho zbytečně nedělají drama. Okamžitě pochopil, že jsem to neudělala schválně, takže jakékoli zloby či výčitky nejsou na místě.
Koukám na tu spoušť a je mi trapně. Jsem mokrá od hlavy až k patě a můj soused jakbysmet a Dalai Lama se tomu směje z obrazu, který visí v čele interiéru autobusu.
Na to, že máme v takovém zdevastovaném stavu cestovat několik hodin je to teda nepříjemná situace, ale co stalo se a snad se to brzy na nás usuší.
Já si medituju při pohledu z okna, kam jsem to dopracovala. Když člověk prostě nepije ty jedovaté nápoje, tak prostě zapomene, kolik škody napáchají nejen v těle, ale i při neopatrném zacházení, když jsou převozem a štěrkáním jako exploze připravené k výbuchu. A už mám opět úsměv od ucha k uchu. Je to sice nepříjemné, ale hlavně ať dojedeme bezpečně do cíle.
Periferně sleduji souseda, kapky na jeho světlých kahotách už zaschly a nezanechaly ani viditelné skvrny. Nějaký zázrak nebo co?
Opět jsem v mé přepychové nostalgické náladě, něco se uzavírá, ale něco dalšího mě čeká. I když přesně nevím co, tuším, že to bude opět obohacující a smysluplně naplňující. Vracet se do ČR po třinácti měsících, to je přece jenom euforka a současně velká neznámá.
Pohodlně se blížíme k indické metropoli. Je noc a všude v autobuse plno komárů, jako by v něm měli svoje hejno. Jak zabít jednoho, který mě vysává za živa ve společnosti několika desítek mnichů, kteří jsou osazenstvem autobusu?
Navíc i zabít komára se počítá jako ta nejhorší karma. Usmrcení živého tvora.
Pozoruji to vše se zvídavostí a zájmem. Všichni přítomní jen způsobně a láskyplně odháníme komáry, což stejně nefunguje a jsem poštípaná až běda.
Chytrolínské doporučení: Když cestujete, mějte vždy po ruce repelent, abyste se ochránili a nebyli poštípaní.
Tak dobrou, ozvu se Vám z Dillí.