Juchů juchů, 17. listopadu je tu!
Co by s námi bylo, kdyby ho tenkrát v roce 1989 nebylo!?
Výňatek z mé knihy „SAMA NA CESTÁCH - Moje Cesta”:
„V Nepálu jsem si prožila dvě situace, které mě dojaly k slzám. Druhý moment mám ještě velmi živě zarytý ve své paměti. Přesně v den návratu zpět do Kathmandu jsme měli v pokoji puštěnou televizi a zprávy na CNN začínaly ukázkami z Prahy ze 17. listopadu 1989. Ukazovaly surové násilí státní policie vůči odvážnému davu lidí, jenž brojil za demokracii a postavil se jí čelem. Bylo to právě dvacet let od osudného dne, který nám všem přihrál do karet svobodu pohybu i slova.
Seděla jsem na posteli neschopna slova a slzy jako hrachy kapaly na mou hruď jako kapky vděčnosti i štěstí za to, že se něco takového v historii našeho státu i mém životě odehrálo a přivedlo nás na cestu demokratické obrody a vymanilo náš národ ze zakletí uzavřených hranic s limitovanými možnostmi okleštěných příležitostí. Z historických záběrů typických pro naši zemičku jsem měla husí kůži až k patám.
Zalykala jsem se dojetím a v duchu děkovala všem, kteří tenkrát na tom náměstí stáli včetně těch, jež se posléze připojili, aby pro všechny Čechoslováky vybojovali vlastní statečností nekonečné možnosti svobodného zřízení. Vždyť nebýt jejich odvahy a nechuti participovat na nenáviděném režimu a socialisticky systematickém vymývání mozků, tak bych tady teď v Nepálu neseděla. Neměla bych cestovní pas, ani ponětí o šancích, kterým se říká „SVĚT". Byla jsem jako zkoprnělá, když jsem si uvědomila, čeho jsem se dožila a čeho jsem byla očitou svědkyní...
Přihlížela jsem na vlastní oči obrodě národa, zlomu systému. Sametová revoluce znamenala vysvobození a požehnání pro všechny, jejichž duše potřebovala roztáhnout křídla a vyletět do neznáma dlouho utajovaného kapitalistického západu.
Tenkrát v nepálském hotelovém pokoji pocit vděčnosti a pokory byl palčivě sladký a procítěný až do morku kostí a vědomí, že kdyby se óda na svobodu neodehrála a nezpívala u toho paní Kubišová a pan Havel nevystrkovat svou viktorku na obdiv západu, byla bych teď asi u Balatonu a nebo nejdále v Polsku. Nevím, jak dostatečně poděkovat všem těm, kteří tenkrát měnili dějiny ve prospěch příštích generací!!! Děkuji!
A přestože mě osudová vlna vyvrhla do dálav, stejně mou rodnou zemi miluji a jsem neskonale vděčná za to, kde jsem vyrostla a má národnost je česká. A i přes to, že už uběhlo hodně vody od průlomových okamžiků a republikových milníků, stále jsou slova „listopadové hymny” aktuální:
„Ať mír dál zůstává s touto krajinou, zloba, závist, zášť, ty ať pominou, ať už pominou…."“
Aktuální dovětek:
Vybavuje se mi zcela zřetelně okamžik dvacet sedm let nazpět, jak jsem v jedenácti letech v kulichu celá rozjařená stála v Ostravě na náměstí s maminkou za ruku na klopě bundy červenomodrobílou trikolóru, hleděla na pana Havla jako na svatý obrázek řečnícího z balkónu na Náměstí lidových milicí, drkotala zubama a hrozně jsem to prožívala…. Zpívala jsem hrdě československou hymnu a modlitbu pro Martu a dospělácky jsem se tvářila, že naprosto vím, co obnáší tolik vytoužená změna. Asi se ve mne poprvé vzňal ten bojovný oheň za svobodu a spravedlnost, jenž je mému já vlastní a vnitřně permanentně přítomný. Nevím, podvědomě jsem asi cítila, co to pro mne a náš národ znamená.
„Jednou budem dál”, zpívali jsme jednohlasně barytonem a každá molekula našeho těla tomu věřila. Ano, jsme dál. Poměrně dále, než jsme si všichni dohromady dokázali představit... Hranice v podstatě neexistují, pracovní trh je téměř volný, vše je dostupné, otevřené a záleží jen na nás, jak s tím vším naložíme a s jakým přístupem se ztotožníme.
Reflexe Sametové revoluce je právě nasnadě, vždyť státní zřízení se bortí v základech a většina z nás se stydí za to, co se na politické scéně odehrává za divadlo, nedůstojné a zvrhlé.
Vděčnost a hrdost za to, že umíme několik světových jazyků, že nemusíme stát ve frontě na cokoli ani žebrat vízové doložky vystřídala panická melancholie a jízlivé rozpaky z toho, co se u nás v „demokratickém státě” dennodenně děje. Máme sice vše, nač si vzpomeneme, ale naše představy a ideály byly asi diametrálně odlišné od toho, co z povzdálí sledujeme. Každý si uzmul kousek štěstí, pro které jsme zvonili klíčemi na náměstí, ale blahobyt radosti a smysluplného žití v luxusu hojnosti není přímo úměrný spokojenosti duševní a asi každého druhého netěší všudypřítomné neřesti...
Kéž se to v dohledné době radikálně zlepší:-))).
Já dneska v pražským ulicích budu! Opět agitovat za svobodu v pravém smyslu slova, nápravu a důstojnost suverénního státu!!!
