© 2016 - 2018 SAMA NA CESTÁCH ओं♡♫

  • b-facebook
  • YouTube - Black Circle
  • Twitter Round
  • Instagram Black Round

návštěvníků

Sedmiletka na cestách aneb sebeprozření vlastní osoby

November 27, 2016

 

 

S ohledem na to, jak čas letí jako bláznivý si bezprostředně vybavuji, jak jsem se tady v ČR plácala a nebyla schopna kloudného slova. Tedy lépe řečeno, naprosto postrádala smysl života. Datoval se podzim 2009 a já byla naprosto vyhořelá... Luxusní večírky, prohýřené mejdanové noci, výlety za hranice všedních dní mi zevšedněly a vůbec už mi nic neříkaly. Ten svět blahobytu, nevědomí a nevděku mě neskutečně nudil a vyčerpával. Měla jsem plné zuby přežírání, opíjení do němoty a tlachání, marnění času vysedáváním v zakouřených hospodách. Bylo mi úzko z toho, co je kolem mne, ale úplně nejvíce ze sebe samé.

 

Byla jsem jako zatoulaná bludička ztracená v pozlátku moderního světa, která bloudila, ale nevěděla. Zbůhdarma svůj život žila, ale  co chce a co nechce, vůbec netušila… A proto jsem nemohla najít směr a už vůbec ne cílovou metu, k níž bych odvážně vykročila a usmířila se s vnitřním pocitem, že současná společnost mi nevyhovuje, necítím se v ní komfortně. Protože nechci být součástí davu a plnit očekávání dané styreotypy doby dávno minulé.

Cítila jsem se mizerně, vždyť můj styl života k ničemu nevede. Chodit do práce z práce, nakupovat v přelidněných supermarketech a devastovat vnitřní Já zaživa. I když jsem vlastní já vlastně tehdá neznala:-). Byla to kapitola neprobádaná, naprostá neznámá, území nikoho… Zdevastovaná, pustá měsíční krajina vyprahlá jako Sahara. Toto jsem palčivě prožívala a co bylo nejbolestivější, že jsem neměla v okolí nikoho, kdo by to měl podobně jako já, s kým bych si přizvukovala a kdo by mě uchlácholil, že nejsem blázen, když chci z mi nicneříkajícího konzumního molochu vypadnout. V okolí nebyla jediná sdílná duše, jež by mi rozumněla a která by mě povzbudila. Byla pokroková a osobitá jako já, ach jo, vzdychala jsem každé ráno.

 

Cítila jsem se naprosto vydeptaná a sama. Přizvukovat těm, kteří si jen jízlivě stěžovali u piva či v opilecké pýše, jak je to tady strašné a jak špatně se jim žije se mi už příčilo, vzbuzovalo to ve mně beznaději z nicnedělání a plytké lamoentování je jako přilévat olej do ohně. Na stížnosti a ofrňování jsem začala být alergická, raději jsem se společnosti stranila.

 

Hodně jsem četla a prozkoumávala knihovny a vylovila v moři nabídky výtvory spirituálních řečníků: Čtyři dohody, Síla přítomného okamžiku, Alchymista, Mnich, který prodal své Ferrari, Mnich, Surfař a byznysmenka, Muž, který chtěl být štastný a taky Tajemství:-)))). Ano, to byly studnice informací,jež ke mně hlasitě promlouvaly a já cítila, že bych se svým životem měla něco udělat. Radikálním řezem amputovat všechno mrtvé a implantovat do sebe elixír vášně a mízu radosti, jež mi vždy byly tak vlastní, ale někam se postupem času vytratily. Ale jak už to bývá, osud zasáhl vyšší mocí a já dostala na podrim 2009 výpověď. Ze dne na den a bez varování. Bylo nás vice, vždyť ekonomická krize byla nemilosrdná i k naší republice:-).

 

I když jsem to oplakala, okamžitě jsem se zvetila a vyhodnotila nevědomky tento rozpačitě neurčitý stav jako výhru v loterii. Kdy, jindy, když ne teď? Není čas otálet….

Vrhla jsem se střemhlav do víru života lákající všechny nespoutané duše, jež materiálno ani konzum nenaplňuje. Přiznávám, první krůček k mému odvěkému snu byl váhavý a roztřesený, moudrosti jako „celý vesmír se spojí, když si něco přejeme” jsem ještě neměla odzkoušené a vůbec nevěděla, jak fungují. Takové čáry máry vyšší moci mi byly cizí. Byla jsem jako prvňáček, který neumí do pěti napočítat, ale s ochotou se učí nové věci a houževnatou zvídavostí a nezlomnou pílí objevuje všechny vnitřní i vesmírné soustavy.

 

„Štěstí začátečníka” jsem si vychutnala náramně, začala jsem si přezdívat Magnetka na štěstí a Dítě štěstěny, dařilo se mi tak, že jsem v nevěřícném údivu sama sebe sledovala a kroutila hlavou, jak vše do sebe zapadá a vychází na tisíc procent. Jak se přání a sny dublují na entou a já na své cestě za svým snem letím jako ultra rychlý raketoplán.

 

Konečně mi po 30 letech docvaklo, kde jsem celý život dělala chybu, že jsem totiž nikdy nevěděla přesně co chci a co si přeji a to je největší kámen úrazu. Pochybnosti a váhání nikdy nic neuloví, jen nás od vysněného cíle vzdalují…. Ale jakmile si to v hlavě i v sobě uspořádáme a srovnáme, pak už jen můžeme čekat zázraky, které jsou rovny andělskému nadělení. V euforii prozření a fungujícího zákona přitažlivosti jsem byla bláhová, ale stále nevědomá. Vydělala jsem si kupu peněz, vyrazila na cestu kolem světa a něco jsem si procestovala, a pak najednou ruka osudu opět zasáhla...

 

Při závodu Super-G na lyžích ve Švýcarsku jsem si zlomila rameno a pak jsem několik douhých měsíců v tupé bolesti bezmoci a nemožnosti pohybu strádala a pozvolna psychicky umírala. Prognózy lékařů nebyly vůbec příjemné, tvrdili, že už nikdy nebudu mít 100% pohyb. Pro mě, sportovkyni, ativního a energetického člověka to bylo jako konec světa.

 

A tehdy se mi to všechno v hlavě i těle přesypalo. Jediné, na čem mi záleželo bylo, abych se uzdravila a netrpěla. Vždyť za mých více jak třicel let jsem si užila svoje a propastné extatické životní etapy se střídaly s drásajícími melodramaty lásky, nepochopení, ublížení a neuctivého zacházení se svou osobností.

A tak jsem šla systematicky do sebe, rozhodla jsem se, že znovu hodím batoh na záda a budu zase usměvavá a volná jako létavice. Nedovolím, aby mě nevlídnost situace položila na kolena. Že se zase zmátořím a pokořím další himalájské vrcholy a budu hrát golf a „hole in one” nebude jen snem, ale realitou jako dříve v mé plné síle. A hádejte, kdo má největší podíl na tom, že jsem tady mezi váma živá a zdravá? A ještě k tomu se stoprocentní pohyblivostí? No přece jóga!!! (hahaha). Ta moudrá disciplína mě bravurně vycvičila, abych vše vydýchala a proměnila strachy a obavy v přednosti nelpění v bezpodmínečné lásce k sobě samé.

 

Na své Cestě jsem již sedm let. Ano, přesně na den se datuje má výpověď pro nadbytečnost v neziskové organizaci pro kterou jsem pět let dýchala. Moje túra života byla klikatá, serpentinami a roklinami protkaná. Pouť světem se stala misí v nalezení vlastního poslání a dobrovolničení pro druhé, bezmocné a strádající. Pouť světem se stala bojovkou za světlem. Za světlem vnitřním, jenž svítí a energeticky nabíjí. Cestou necestou jsem se definitivně dostala ke mně samotné, do hlubin mé duše nespoutané světoběžnice a spirituální pozorovatelky pravdy uvnitř sebe. Z bludičky se stala světluška, které září oči ve dne v noci a přesně ví, co si od života zaslouží a co je schopna obětovat. Největším darem pro mne je, že můžu sdílet s ostatními, co mi život nadělí. Žiju v přítomnosti, ale ohlédnout se dneska musím.

 

Sedm let je sedm let a tudíž reflexe mé prozatímní Cesty je namístě. Vždyť nebýt nedobrovolné ztráty zaměstnání, bolestivého úrazu v agónii nehybnosti, jež proměnily můj životní styl i osobní priority a dovedly mě k usmíření, sžití s osobním posláním, tak bych teď tady nevypisovala famózní příběhy a slovní výlevy, které snad mají to moc nakopnout či ukázat možnosti, jež v každém člověku dlí a sílu, o které si nejsme vědomi.

Pokud člověk totiž rozkličuje hieroglyfy vlastních potřeb je vítězem.

 

Ať už jste v jakékoliv éře svého života, můžete být „high nebo down”, vězte, že zítra to může byt obráceně, takže nezoufejte ani neusínejte na vavřínech;-), a proto se pěkně soustavně snažte tvořit současnou přítomnost k obrazu svému.

 

Já tuto sedmiletku uzavřu s klidným svědomím, že jsem se snažila a že jsem vděčná sama sobě, protože jsem vyrazila do neznáma a obětovala pohodlí domova. Neznámo se postupem času stalo neochvějně známé a domov je pro mne pocit blízkosti všude tam, kde se lidé mají rádi a váží si jeden druhého.

 

A zítra zase začnu nanovo;-)))!!!

Holt, co naplat, osudová cesta je zkrátka nekonečná křižovatka, která člověku někdy dá zabrat při plném vědomí rozhodování, ale je velmi poučná a obohacující. Životní cesty se kříží a míří různými směry, pokaždé je to taková „never ending story“, na to už musíme být psychicky připravení i mentálně vyzbrojen:-).

 

Od zítřka se začíná psát nová story a jestli bude méně dramatická nebo egocentrická záleží jen na mně;-))) Tak mě prosím sledujte, abych někde nepřešlápla, něco nepřepískla či se nedejbože nezradila a neslevila ze svých zásad.

 

Děkuji z celého srdce, že stojíte při mně a jestli vás zajímá Moje Cesta, tak jsem ji pro vás sepsala, protože vím, jak mnoho z vás zajímá.

www.samanacestach.cz/e-knihy

 

 

Please reload