Jistě jste postřehli dlouhou odmlku mého psaní a sdílení.
Porucha nebyla na vašem počítači a ani se nebudu vymlouvat na špatné indické připojení. Popel si sypu jen na mou hlavu:-).
A stejně jako vždy, když se odmlčím, je to tím, že absolutně zapadnu do místního prostředí. Mluvím jenom anglicky, čtu knížky v angličtině a najednou cítím, jak můj jazyk v dutině ústní je svázaný, jako moravský vrabec na talíři je okleštěný nití a nějak mi to v mateřštině prostě nemyslí. Jako bych v mozku měla nějakou záklopku. Výhybku, jenž mě naprosto odpojila od trati, po které jsem vyjela. Nenacházím slova, slovní zásoba je prázdná…
Celé roky jsme se rozhodovala, zda budu psát v angličtině a databáze fanouškovských čtenářů bude mnohonásobně početnější a nebo se uskromním a budu psát tak, jak mi pusa narostla a po vzoru Hrabala a Nezvala budu plodit šťavnaté slovní laskominy v řeči české. Pak jsem se konečně odhodlala, finálně rozhodla, pro mateřštinu, protože mluva česká je barvitá, malebná a harmonicky výstižná. A já začala, sice na druhém konci světa, ale začala jsem si se slovy hrát, vypisovat, co mě potkává a s kým se setkávám, co prožívám, co mě těší i bolí a jak na melancholii v cizím kraji:-).
Slovní zvonkohra se rozezvučela. Bzučela jako roj neposedných včel vylétávající na jaře z úlu. Úroda tvoření byla hojná a já nebyla skoupá na slovo. Měla jsem toho v sobě tolik nastřádáno, sedm let na Cestách, hezkou řádku let života v paměti srdeční.
Nevím, jak pro vás, ale rok 2016 byl docela těžkopádný a emocionálně náročný. Celý prosinec jsem si trénovala mysl pozitivníma matrama a masírovala vědomí, že rok 2017 bude ten NEJLEPŠÍ, ten NEJŠŤASTNĚJŠÍ na mé životní pouti. Prostě jsem se rozhodla, že si ho vybarvím těmi nejsytějšími barvami a už nebudu plout bez cíle jako ryba ve vodě, ale svědomitě se přičiním o blahobyt štětí vlastního bytí.
Ejhle, nějak se mi to daří. Kousíčky mozaiky do sebe začínají zapadat, moje roční psací píle nese zasloužené ovoce. Zájem o rozhovory, vyjednávání s nakladatelstvím o vydání mé knížky, vystupování na pódiu a řečnění k davu.
A paradoxně najednou cítím, že jsem ze sebe vypsala to, co jsem chtěla. Rok jsem na sebe úplně zapomněla, zakousla jsem se do počítače a bušila písmenko po písmenku do příběhu, který je epizodou třiceti osmi roků…. A teď jsem tak vyšťavená, že bych nejraději celý rok nemluvila.
Jako když vám dopíše propiska, cítím, jako by klávesnice uvnitř mne zamrzla a já nebyla schopna kloudného slova.
Je to krize začínajícího spisovatele či jen opět touha být v ústranní a chránit si soukromí…? Těžko říct.
Každopádně na vás myslím, na všechny, kteří mě rok podporujete lajky, něžnými komentáři a srdcovými zprávami. Vidím vaše obličeje, když žádný post ode mne zase nenajdete, ale nemračte se na mne, nesuďte mne. Nějak mi moje nátura nedovoluje, abych pózovala v plavkách a hrála si na lenošivou mořskou vílu, bezstarostnou nomádku, když u vás mrzne až praští. Na provokace už mě neužije:-). Nejsem z těch, jenž transparentně vyzdvihují, jak se mají dobře, když půlka planety je na mizině a žije v chudobě. A Indie mi to každý den surově ukazuje.
Upřímně, realita sžírá mou duši za živa. Jak pak mám být tvořivá a sluníčkově charismatická:-?
Napadlo mě, že bych se přemístila na Havaj či Bahamy, nasadila si klapky na oči, monitorovala blahobyt vyvolených, usrkávala piňa koládu a rochnila se v infinity bazénu… Ale po nějaké chvíli jsem tento nápad zavrhla, myslím, že bych nebyla šťastná:-).
Ráda bych vás opět pravidelně krmila mými rádoby vtipnými historkami, ale sama musím znova vyplnit ten rezervoár veselí, nyní jsem na souši tvořivosti o expresivního vyjadřování. Ale snad už se blýská na lepší časy:-)))
Vaše AlexkaXXX