Pokaždé, když se vypravuji do nové destinace, vytipuji si „pár maličkostí, co se musí".
V Bombaji jsem měla v plánu svézt se tím archivním černým retro taxíkem se žlutou střechou a návštěvu jedné speciální restaurace, ale po důkladné obhlídce prádelny na lidský pohon se mi udělalo nějak špatně, cítím jak se mi podlamují kolena a že to nejsem já. I když seznam pamětihodností je dlouhosáhlý, rozhoduju se okamžitě vrátit se do bezpečí hotelu, abych se vzpamatovala a dobila. To je nejrozumnější volba.
Mávám na dědečka taxíka, který s přimhouřením oka vypadá jako starodávná limuzína. Pán taxikář ani nepřibrzdí a projede kolem mne jako bych byla vzduch. Nevadí. Stojí tam na rohu ulice další. Jdu k nim a taxikář dělá, že mi nerozumí a odmítavě vrtí hlavou. Zkusím to u dalšího a jediný ochotný řidič vyšroubuje cenu třikrát vyšší než jsem platila za cestu z hotelu v opačném směru! Pokouším se usmlouvat cenu na přijatelnou částku, vždyť vždycky dostanu co si přeju a toto by byla moje léčebná meducína. Ale nepochodím.
Místní obchodník vidí, že jsem v nouzi a přispěchá mi na pomoc a loví mi taxíka sám, ale ani jeden s retro vozem nechce svézt cizinku. Jsem z toho nemilého zjištění slabá jako blecha, takže já pěju ódy na Bombaj a i ta má své šmouhy;-). Zvláštní, ale můj mozek už nepřemýšlí. Přepadá mě zvláštní agónie malárnosti.
Bez úspěchu nasedám do nějaké taxi herky, pán co mi pomohl mi říká, že maximální cena je 100 indických rupií. Řidiči hrozí, že si nesmí vzít ani o cent více a mě varuje, že cena je finální. Moc mu děkuji, považuji ho za anděla, ale on je Hinduista, takže ví co je karma;-).
Rozjedeme se a já se snažím, abych zůstala při vědomí, řidič to asi pochopí, že potřebuju nějaké vzpružení a začne tradičně diskutovat o ceně;-). Že za tu cenu mě tam nedoveze a kdesicosi. Mám ještě tolik síly, že se vlídně usměju a řeknu, že mi není dobře, ať me doveze do místa určení a že dostane to, co si řekne. Radostně si poposedne na místě řidiče, zakroutí knoflíkem rádia a mezi nás se do prostoru rozline ukvílená indická hudba. Ta můj stav ještě rapidně zhorší;-). Šlápne na plyn a uhání po skvostné dálnici. Je extrémní vedro jako blázen, ale mi drkotají zuby zimnicí.
Asi nemá licenci, takže mě chce vyklopit na vzdáleném rohu hotelu, ale jestli chce požadovanou částku, tak chci až před bránu. Oba dva máme vlastní podmínky na nichž si trváme. Nechce se mu, ale 20 rupií je pro něj obrovská motivace, tak nediskutuje. Musíme zastavit u ochranky, jež každé auto vjíždící do objektu důkladně prohlédne. Nakoukne do kufru, jestli tam nemá bombu a pak mají na tyči velké zrcadla, kterými kontrolují ze všech stran podvozek. Je to stejné jako u zubaře když vám tím malým kulatým zrcátkem kontroluje chrup;-). To je docela vtipné. Jsem ráda, že jsem doma. Ještě bude zajímavé, co to na mě leze za moribundus. Snad brzy podám hlášení...