© 2016 - 2018 SAMA NA CESTÁCH ओं♡♫

  • b-facebook
  • YouTube - Black Circle
  • Twitter Round
  • Instagram Black Round

návštěvníků

Tělo se prostě z toho, co vidělo, podělalo

May 19, 2017

 

 

Když jsem dorazila do hotelového pokoje, vyskákaly mi ošklivé vyrážky na těle.
Netuším co se to děje, mám zimnici. Po těch neobyčejných túrách po bohem zapomenutých zákoutí Bombaje je mi fakt mizerně. S vypětím všech sil se ještě stačím osprchovat a vlézt do postele.
Usínám s prosbou na rtech ať je mi lépe.

 

Celé odpoledne prospím a potím se v horečkách. Snažím se aspoň pít abych nezkolabovala dehydratovaná. 
V noci se probudím, chce se mi na záchod, chvíli sedím na posteli než se proberu a zmátořím. Pak vstanu a dojdu si na toaletu. Otvírám prosklené dveře a držím se křečovitě kliky. Cítím, že jdou na mne mdloby, ale říkám si, že to dám, že to ustojím. Pak nic nevím.

 

Probudím se na studené medové mramorové podlaze v hotelu. Otvírám oči a rozhlížím se... „Kde to jsem?" 
Pomalu přicházím opět k sobě a cítím, jak ledová podlaha zabírá a stráží vysoké horečky. Jsem sama. Jak dlouho jsem tam ležela? Netuším...
Naštěstí jsem se skácela obratně a nic nemám zlomené, jediná památka je boule na temeni hlavy, která bolí. Auvajs. 


Smrtelně ledový pot bezvědomí chladí, precizně kontroluji pohyby a diktuji si, jak rozhýbám všechny údy. Podepři se pravou, vzepři se na levé ruce, půlka těla už je zpříma, pak na kolena a vstát. Usadím se na záchodové míse. Usměju se, tak teď už chápu proč i na WC mají telefón;-))). 
Když jsem se ubytovala, tak jsem se tomu od srdce zasmála a kroutila nechápavě hlavou, říkala jsem si, že si takovou raritu musím vyfotit a teď klidně mohu zvednout sluchátko a zavolat si o pomoc. Ale ne, je hluboká černočerná noc. Vynasnažím se zhluboka dýchat a tempem lenochoda ze sebe smyju veškerou nevolnost a bezmoc.
Dokážu to, „vzmužím se" a došourám se zpátky do postele. Je mi o poznání lépe.

 

Bádám co mi je. Bylo to velmi rychlé. Extrémní slabost, horečky, vyrážky. Už mi to dokonce i myslí. Nechápu, vždyť jsem byla z tohoto megaměsta nadšená a unešená...

„Ale ta bída", ozývá se ozvěna mého druhého já...

Bezmocně krčím rameny: „No ale co s tím člověk nadělá?!"

Mentálně to mám v hlavě srovnané, brutální sociální nerovnosti jsou na celé planetě citelné, ale srdce je z toho pekelně nemocné a tělo i duše chřadne, když to vidí na vlastní oči. 


Diagnóza je prostá: Tělo se prostě z toho, co vidělo, podělalo!

 

 

 

Please reload