Nějak jsem se včera před usnutím rozněžnila, ale to je právě ta paráda, že když člověk vyrazí, opět cítí a prožívá vehementně ty jednoduché maličkosti, které jsou v podstatě velké věci a s každým krokem otvírá oči. To na cestování právě miluji a zjištění, jak mi to chybí mi dodává tsunami inspirací.
Mé srdce jásá, duše zpívá a já jsem zase živá!!! Tralala.
Abych taky nebyla, v prohlubni pod hradbami Rondy, v mlýně, v úkrytu fíkovníků a té nejleší energetické společnosti. Lidí, jež cestují. Halelujá, křičela bych já, ale udržím emoce na uzdě, vždyť je strašně brzy. Spím nahoře na dvojposchoďové posteli a za noc asi 10x odkryju závěsy, abych viděla pohled pro Bohy.
Štípnu se a opravdu nespím, to co vidím je realita, turistická atrakce nejen pro Japonce, ale zvláštně okázalá neřku-li spanilá. To je Ronda a na dně stodvacetimetrové rokle klokotá říčka a já se převaluju na palandě jako náměsíčná. Opravdu se mi to nezdá, že jsem se tady ocitla. Už si plánuji, jak s rozbřeskem a prvním ptáčkem vyrazím v honbě za dokonalými snímky s průčelím. Vždy mě tato mánie chytne, když jsem na nějakém magicky panoramatickém místě. To je prostě samozřejmé, za to se na mě nezlobte. Jsem nepolepšitelná maniačka v honbě za snímkama.
Zatím je černočerná tma, ale za pár hodin to bude výstavní podívaná!
