Na Bali je něco magického. Když se vykutálí pomerančové slunce a osvětluje rýžová pole. Kapičky rosy se třpytí a odráží od sebe duhové odlesky. Muži vezou své ženy na ceremonii, ty sedí bokem na skutru, vyšňořené, barevné s usměvavé. Na hlavě přidržují krabice s obětinami a dodržují tradice, jež nemají v kvantitě a kvalitě konkurenci nikde na světě. A ti balijští rolníci jsou jako kouzelní dědečci, vrásčití a sedření, ale stále vysmátí. Jeden šlape na boso na kole, motyku za krkem a je tak fotogenický, ale při řízení se nefotí a tak si ho jen uchovám v živé paměti.
Dojedu na paroramatické místo zvané Tanah Lot, je to skalnatý chrám na útesu. Je sobota a všude kolem, i když je teprve po rozednění, jsou turisti, asi z Jávy nebo Lomboku, mají na hlavě šátky (muslimové) a místo, abych si užívala mořská panoramata, tak mě všichni do jednoho prosí, ať se s nimi vyfotím. Jejich smartfouny a selfie tyčky nás fotí ze všech úhlů a okamžitě postují na stěny svých insta či obličejových účtů;-). Ovšem jejich radost z toho, že je s nimi na fotce "bulé" (cizince;-) je prostě nepopsatelná. Připadám si na chvíli jako Julia Roberts, která tady natáčela Jíst, meditovat a milovat, protože mladé holky piští štěstím, že se s nimi vyfotím. Skupinka v tričku s nápisem: "Nikdy se nevzdávej, vítězi! Nepřestaň se snažit, zkus vše.", je dvacetičlená a všichni chcou být na snímku a nikdo se neobětuje, aby nás cvaknul. Nakonec se vystřídají a mají extrémní pocit štěstí, tak málo stačí k radosti dětí i dospělých. Ale to, že mě krkolomnou angličtinou požádali a dodali si odvahy, to se ocenit musí. Já se aspoň naučila počítat do tří: satu, dua, tiga;-))) Úsměv, vyletí ptáček!
Už sem se vyfotila asi se všema, tak mám čas si vše vklidu prohlédnout a vychutnat. Pod skálou je proud svěcené vody a místní ceremoniální kumštýři mi ukáží, že si mám umýt ruce, obličej a třikrát se napít a pak mě symbolicky pokropí a kapnou do dlaně vodu a já se zase třikrát hltnu. Pak mi dají mokrou rýži na čelo, aby se vypurifikovalo v hlavě všechno, co tam je negativního uloženo a za ucho mi dají bělostně žlutý kvítel frangipani, jež tak omamně voní. Vstupovat se nahoru nesmí, můžou jen místní a já to respektuji. U druhé závory, bambusové hlídají tři bíle vymódění Balijci, kývají na mě, že pro mě je vstup volný, jupí! Moc si toho vážím. Sedím pod chrámem, vlny se rozplácávají o kameny a nahoru chodí davy. Dnešní den je velmi posvátný. Jako ostatně skoro všechny dny tady a já sedím mlčky a pozoruji ty rodiny, jak společně ruku v ruce chodí pospolu a klaní se bohům.
Zatím nelevituji, jen kontempluju a pak se posunu, vnímám tu všudypřítomnou krásu a to, jak tento ostrůvek je vážně plný božství. Přejede do terénu, kde vidím mířit jen místní, na druhou stranu jsou další dva chrámy. Jdu s nimi. Vyparáděná jsem jako Balijka, jejich tradiční kabaju (krajkovou kazajku;-) jsem si koupila na trhu, sarong (úzký šátek, do kterého jsem zamotaná jako mumie a cupitám mini krůčkama) jsem dostala, a tak svým vzezřením nejsem jako pěst na oko. Vím, co se sluší a patří a místní zvyky respektuji a dodržuji, když tady žiji. Oni jsou vážně obdivuhodní. Povětšinou bílé průvody lidské masy se šinou k chrámu. Z povzdálí pozoruji, jak každý přináší krabici a v ni obětiny a pak čekají, aby se dostali do chrámu. Tam si sundají boty, sednou si na ně, každý má v ruce zapálenou vonnou tyčinku a ošatku s květinami. Modlí se, pak si dají jeden květ do vlasů nebo za ucho. Znám to, ale opětovně cítím tu skvostnou zbožnost, to co v naší společnosti tak chybí. Začínají vyhrávat hudebníci - gamelan, jejich tradiční hudební nástroje co tak krásně zní. Vše ve mně proudí, svěcená voda, a to, že jsem svědkyní této chvíle ceremonie, že jsě zde. Klokotá ve mě vděčná pokora, toto je neuvěřitelná nádhera. Už nejsem ani dojatá, protože takovéto procesy, procesí jsou tady součástí žití, denní reality. Jen cítím tu ementálovou, vyhlodanou díru v sobě. Co to je? Prázdnota jedné skulinky, srdeční cévy, definuji ji jako nedostatek zbožnosti. Toho, oč nás připravili komunisti. Ale pokud člověk cítí a není apatický, tak se k této spirituální metě taky dostane... Kéž se tak stane🙏🙏🙏
Ve zbožnosti je totiž podle mne schovaná pokora, vděčnost, respekt, úcta i víra a kdo to všechno v sobě dneska má;-???
Mějte se nádherně a zbožňujte se❤️❤️❤️