© 2016 - 2018 SAMA NA CESTÁCH ओं♡♫

  • b-facebook
  • YouTube - Black Circle
  • Twitter Round
  • Instagram Black Round

návštěvníků

Desetiletka mého já

December 5, 2017

 

 

Dneska mě ve vlnách napadlo udělat srovnání mé osoby.

Deset let uběhlo od mé první návštěvy na Bali.

Moje kamarádka Evička mi připomněla, že jsem poprvé tady byla v roce 2007. Ona se zde zamilovala do muže, kterého si pak vzala (Čecha:-) a já se zamilovala do ostrova, jenž pro mě znamená DOMA.

 

2007

Byla to moje první exotická dovolená a já jsem fakt byla nadšená, ze všeho co se tady dělo. Vše jsem mocně prožívala, když to byla potápěčská výprava se vším všudy, znáte to, ponory a pak noční hýření. První noc když jsme dorazili, tak jsme vypili všechnu slivovici na 3 týdny a tu zapíjeli pivníma hvězdama:-). Místní pivo se jmenuje Bintang a znamená hvězda:—))). A pak opici šla rozchodit do Opičího chrámu v Ubudu. Tam jsem se smála, byla tam jedna opička, která se pravděpodobně včera sundala a taky v kocovině klimbala a v sedě spala:-). A tak to bylo vlastně pořád dokola. Ranní utrpení, probrání u kávy, fantastické ponory u vraku, s žralokama a mantama, pak jídlo, pivko a zábava. Jo byla to pohoda, exoticky fantastická, ale stejně jsem více řešila a myslela, než cítila. A hlavně jsem se vysávala, protože jsem všechny ve skupině bavila, aby byla zábava. Pro mě ty hospodské kecy a arakové závody byla nuda, ale já nevěděla, co je to spiritualita i když tady byla všudepřítomná. Byla jsem v sobě, ale spíš v hlavě, srdce sice bušilo, ale to pro to, že to snové byla realita.

Moje nadšení neznalo mezí a tak jsem všem lezla na nervy. To víte, exluzivní vodopády, chrámy, sochy, umělecké předměty, trhy s dolarovými hadříky, místní s bezzubými či betelnutovými úsměvy. Byla jsem vyplesklá, jak vypadá pravá na stromě zavěšená vanilka. A na co jsem si nejvíce brousila zuby, byly houbičky:-). Hledala jsem náhražky za ty vnitřní melancholické pocity, které pořád nebyly v souladu s tělem a duší. Neuměla jsem vypnout, byla jsem hyperaktivní, neustále hlučná a furt jsem se něčeho dožadovala. Byla svá, prostořeká a suverénní, náladová… Ale ani v té kůži frajerky, co se nasouká do neoprenu, zvládne proudové ponory a jede se po tmě na té jejich rachitické bárce bez záchranné vesty dívat na delfíny, když se po rozednění hemží v průzračném moři, necítila komfortně. A jediné, co jsem opravdu vnímala, že pocitově mě tu něco táhne, něco vnitřně známého nepojmenovatelného.

 

2017

No jen se podívejte, je tam nějaká podoba.-? Zdá se, že jsem to stále já, jen trochu vyměněná, více pokorná, sečtělá a hlavně vděčná. Vdečnost cítím hlavně za to, kam jsem to za těch 10 let dopracovala, myslím ve stupnici osobního vývoje a oduševnění mé mrtvé půlky:-). Za to, že jsem to nikdy nevzdala a i když jsem v kómatu bolesti skoro umírala, tak jsem se rozpomněla na ten pocit, co jsem tenkrát v roce 2007 tady cítila. Že se moje mysl rozpomněla, co jsem říkala, že na Bali chci strávit kus svého života. A pak mě neviditelná ruka a hlas vlastního srdce dovedly až zpět na tento bohy požehnaný ostrov, kde se JÁ hledá jako všude jako jehla v kupce sena:-). Kde se samovolně svoucnost léčí, pokud si to člověk dovolí a odevzdá se víru personálního posunu. Však víte, je to na knihu a já to jednou sepíšu. Jen mi to nedalo, abych se s vámi o ty osobní etapy a rozdílnost povahy nepodělila.

Takže hurá!!!!

Za vlastním JÁ♥♥♥

 

 

 

Please reload